ODS, „reformní smlouva“, suverenita

Zdá se, že premiér Topolánek má další problém, jako obvykle ve vlastní straně.

Způsob, jak dnes vznikají v ODS problémy, je stereotypní. Vždycky jde o nějakou záležitost, kdy ve vládní koalici nepanuje jednota v názorech a ODS musí jít v tom či onom s koaličními partnery na kompromis. Napětí se hned přenese z koalice dovnitř ODS.

Aby to fungovalo, musí jít o skutečný problém. V tomto případě o sporné stránky „reformní smlouvy“, která byla schválena v pátek v Lisabonu a má nahradit neúspěšnou euroústavu. Obsahuje například institut „vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku“. Je na pováženou usilovat o hlubší koordinaci zahraniční politiky EU v době, kdy v Unii neexistuje konsensus např. v tak významné věci, jako jsou vztahy s nejsilnějším demokratickým spojencem, s USA, a naopak existuje zjevný nedostatek loajality k tomuto spojenci. Typické pro klausovskou ODS a postklausovské elementy v ODS dnešní je, že se chytnou skutečného problému a nafouknou ho do podoby přeexponované a křiklavé jako prezidentovy kravaty (Klausovi žáci zdědili od svého guru představu, že se ze směsi vyčůranosti a originality dá uplácat funkční a smysluplná politika). Není tedy žádná náhoda, že se na straně kritiků smlouvy setkáme s lidmi, co se už angažovali v Tlustého “platformě“).

Tom, že tito lidé pociťují Topolánka jako cizorodý faktor, svědčí v předsedův prospěch a rád bych věřil, že to má nějaký reálný základ. Je, jak známo, nemilovaným synem Nejvyššího. Na druhé straně je v ODS něco nedotaženého. Po odchodu silného předsedy z čela strany následují většinou i výrazné změny ve stranické špičce. A odcházející předseda se v lepším případě odebere do ústraní, v horším se v něm octne. V ODS to proběhlo lajdácky a polovičatě. Vykopnutí Zemana do lesa bylo z tohoto hlediska daleko normálnější a civilizovanější než vynesení Klause na Hrad. Hradní Drákula nepochybně diskrétně ovlivňuje vnitřní život strany, zároveň vydatně upíjí její preference, a jak už to u upírů bývá, rozmnožuje tím ty vlastní, které nejsou jemu ani nikomu jinému k ničemu.

Klausovský rukopis prozrazuje starost o „suverenitu“ ČR v souvislosti s „reformní smlouvou“. K tomu jde třeba říci: přes všechny problematické stránky EU (byrokratický socialismus, snaha plést se členským zemím do věcí, do nichž ústředí nic není, sklon k mnichovanství, živený dlouhým poklidným a blahobytným životem) jsou „staré“ státy společenství země politicky a kulturně nesrovnatelně vyspělejší než ty, které byly v posledních letech přibrány z někdejšího ruského záboru. Proto se dá očekávat, že vliv starých členů i celého společenství na nové bude přes všechny problémy v podstatě pozitivní.

Pokud jde o „suverenitu“, je to věc dvojznačná. Úsilí zemí zotročených ruským impériem po roce 1945 o suverenitu bylo určitě na místě. Něco jiného je suverenita nevychovaného burana: bude se v ní cítit podstatně zkrácen, když mu budou bránit, aby při společném obědě jedl rukama, mlaskal, krkal nebo dělal nedej Bože ještě něco horšího. Pokud se ho v této jeho suverenitě podaří podstatě omezit, bude to jen dobře.

Názorným příkladem je svoboda projevu. Jediné, na čem se Topolánek s Paroubkem shodnou, je, že je jí třeba přistřihnout křidélka, a ohánějí se přitom pokrytecky a nestydatě západními vzory. V EU by jim to jen tak neprošlo, a čím bude integrovanější, tím to budou mít těžší.

Ale nedělejme si iluze: pokud bude novým členům na jejich buranské suverenitě hodně záležet, žádná EU jim nepomůže. Jako zdivočelá štěňata, vyrostlá mezi vlky, se stejně prokoušou ohradou zpátky k ruské smečce, která jen kdysi adoptovala. Volání divočiny těžko odolat! Hezkým příkladem jsou Poláci, kteří sice Rusy fanaticky nenávidí, ale dělají v poslední době všechno pro to, aby zase skončili v jejich drápech.

„Rebelům“ v ODS jde teď o to, aby Ústavní soud posoudil, nakolik je „reformní smlouva“ v souladu s Ústavou ČR. Pokud by nebyla, musí se napřed změnit ústava, což je zcela mimo síly nynější vlády. Ti divočejší chtějí rovnou referendum (dá se předpokládat, že by ho rozhodli komunisté, protože přívrženci ostatních stran by se na ně vykašlali).

Přitom je třeba říci, že přes všechny problematické stránky „reformní smlouvy“ bude její odmítnutí velmi výrazným signálem o tom, nakolik česká společnost a její politická reprezentace společně znovu touží po rozlehlé svobodě ruských stepí. Bude znamenat v zásadě totéž co odmítnutí amerického radaru. Topolánek a koaliční vláda mají před sebou další vážnou zkoušku.

21. října 2007