Problémy demokratické levice

Stejně jako pravice, i levice se dělí na demokratickou a nedemokratickou.

Společným otcem obou levic je, jak známo, Karel Marx. Přišel s myšlenkou, že nejlepší cesta, jak vybudovat co největší svobodu a demokracii, je diktatura jako řemen.

Z tohoto východiska se během času odvinuly dvě linie. Obě pojí společný cíl: na rozdíl od pravice (demokratické i nedemokratické) jim jde o tu úplně největší svobodu a demokracii na světě. Zatímco demokratická levice postupně zmírnila své představy o diktatuře jako nejlepší cestě ke svobodě a ani Marxe už nebere až tak vážně, ta nedemokratická pocítila mohutnou afinitu k ruskému samoděržaví (to taky vždycky usilovalo o co největší štěstí lidu, a za nejlepší cestu k němu považovalo otroctví a teror). Ve šťastné symbióze před sebou pak samoděržaví a nedemokratická levice dlouhou dobu společně tlačily svobodu a demokracii co nejdál do budoucnosti. Po osmdesáti letech se nedemokratická levice vyčerpala vzala si do hlavy, že se bude demokratizovat. Samoděržaví zjistilo, že ji už nemůže potřebovat a během dalších deseti let se jí zbavilo.

Ve střední Evropě zůstaly jako rezidua nedemokratické levice ve stavu demokratizace podivné útvary, různě pokročilé. Ten český je asi nejoriginálnější: nasadil si jako falešný plnovous image úctyhodné strany (demokratické levice), kterou kdysi nedemokratická levice ohavným způsobem a bez náhrady zlikvidovala. Sní sen o demokracii, ale ze setrvačnosti se mu do toho pořád pletou rezidua minulosti. Vzhledem k tomu existuje ve stavu jakési politické beztíže.

Například: bezprostředně po volbách pronese předseda strany (špatně si spočítal mandáty) projev, jaký se pronáší na počátku puče. Pak nejspíš zjistí, že k puči nemá demokratický mandát, a omluví se. To je něco v evropských dějinách zcela nebývalého.

Další, a ještě názornější příklad přinesl minulý týden. Předseda strany (tentýž) se demokraticky rozhodl, že se stane lídrem Ústeckého kraje pro volby do krajských samospráv. Přijede to oznámit vlivné okresní organizaci. Očekává asi, že mu jeho přátelé řeknou: holoubku, Nejvyšší, tvé přání je nám rozkazem, jsi naším lídrem už od chvíle, kdy jsi na to poprvé pomyslel. Jenže přátelé mu místo toho nakašlou a pojistí se za tím účelem v kraji vlivnými spojenci. Situace, kterou by za normálních okolností snadno zvládly kozácké šavle či čekistické nagany, se vyřeší tím, že se předseda s rozčileným brbláním stáhne.

A k dovršení všeho: jak se zdá, za neposlušností Ústeckých jsou cítit intriky bývalého předsedy strany. Za vlády nedemokratické levice by něco podobného (totiž existence živého svrženého předsedy) bylo jen ztěží představitelné: svrženého předsedu by čekala kulka do týla (v dobách největší slávy) nebo (v době úpadku) aspoň vyhnanství: předtím by se ovšem ve veřejném procesu ke všemu přiznal. Nyní, za bezvládí, obývá luxusní haciendu v rekreační oblasti a vyvíjí rozvratnou aktivitu. Pro nedemokratickou levici by ani v tuto chvíli nebylo všechno ztraceno: vedení by obratem vyslalo za neposlušným expředsedou specialistu vyzbrojeného cepínem, který by si s ním už poradil. Jak se zdá, ani tohle nejde.

Výsledný dojmem je jakési břídilství. Významný člen strany, starosta obce, kde se jeho spolustraníci, když jsou v dobrém rozmaru, občas navzájem fackují, o předsedovi prohlásil: „Ne že bych neměl k Paroubkovi žádnou výhradu, ale je to zatím jediný člověk, který dokáže sociální demokracii vést.“ Představte si, že by to někdo prohlásil o J. V. Stalinovi v době jeho největší slávy!

Před stoupenci naší demokratické levice je jakési dilema. Možná by rádi dělali to, co nemohou, ale nezbývá jim než dělat neradi to, co mohou. Strana se vznáší ve vzduchu mezi minulostí a přítomností. Má velké cíle a jakousi nouzi o prostředky. Podstata marxistického (a marx-leninského) socialismu byla v pokusu uskutečnit utopické cíle prasáckými prostředky. Jinak to ani nejde, a nakonec stejně vždycky zbudou jen ty prostředky. Podaří se ČSSD uskrovnit se v cílech, nebo si ve spolupráci s levicí nedemokratickou zajistit chybějící prostředky? Toť otázka, která se dnes tyčí před naší demokratickou (přesněji řečeno postkomunistickou) levicí.

Lidové noviny 15. října 2007