indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

8.10.-13.10.2007

Zápas gigantů

Zásluhy o mír (a taky např. zásluhy o literaturu) se posuzují daleko obtížněji než např. zásluhy o fyziku či chemii. Krása a mír jsou kvality, které se svízelně objektivizují a navíc se v čase velmi mění: to, co se dnes jeví jako mír pro naši dobu, bude za pouhých jedenáct měsíců už vypadat jako mimořádně neohrabaný prolog ke strašné válce. Z mistra slova se záhy vyklube buď kýčař, nebo obyčejný zloděj. Proto je užitečné považovat Nobelovy ceny za mír a za literaturu spíš za společenské záležitosti, podobně jako festival v Cannes nebo soutěže o Miss World. Občas se sice stane, že Nobelovu cenu za literaturu dostane skutečný genius (Thomas Mann, Samuel Beckett) a Nobelovu cenu za mír někdo, kdo pro mír mnoho udělal (Henry Kissinger, Andrej Sacharov). Ale Nobelovu cenu za literaturu získal taky čekista Michail Šolochov, který krásný román Tichý Don vymlátil z jedné ze svých obětí, Nobelovu cenu míru Jásir Rafat (zjevně za zásluhy o rozvoj mezinárodního terorismu). A spousta šedivých myší, o nichž za pět – šest let už nikdo nic neví.

Letošní udělení Nobelovy ceny míru americkému ex-viceprezidentovi Al Goreovi je ryze společenskou a politickou záležitostí. Poté, co prohrál (pro spravedlnost budiž řečeno, že nejtěsnějším možným rozdílem) prezidentské volby, pustil se do války s globálním oteplováním. Je to ušlechtilé a zároveň poměrně bezpečné: globální oteplování nedisponuje mezikontinentálními raketami s jadernou náloží ani právem veta v Radě bezpečnosti OSN. Proto je proti němu možné použít i méně vybíravé prostředky (např. zjevné nepravdy v Al Goreově „oskarovém“ filmu).

Tím ovšem dostává zvláštní ráz i zoufalá snaha českého prezidenta zviditelnit se coby zcela zásadní Al Goreův antipod. Naposled se zhmotnila v prohlášení, které jeho jménem vydal jeho tiskový mluvčí Hájek: „Rozhodnutí Nobelova výboru je jeho rozhodnutím, k tomu nemá Václav Klaus ani kdokoli jiný z nás co dodávat. Je ale poněkud překvapen, že Al Gore dostal cenu za mír, protože souvislost mezi jeho aktivitami a světovým mírem je nejasná a nezřetelná. Spíše se zdá, že Goreovo zpochybňování základních stavebních kamenů současné civilizace míru příliš nepřidává.“

Jde o pozoruhodný text. Prezident vychází ze zcela správné zásady, že do rozhodnutí Nobelova výboru nemá co mluvit, ale jen proto, aby ji vzápětí energicky porušil. Al Gore by podle něho měl, jak se zdá, dostat Nobelovu cenu války. Taková, bohužel, zatím neexistuje.

Al Gore je přesvědčen, že naši planetu svou činností oteplujeme, a pokud s tím něco neprovedeme, bude zle. V tom případě jsme ztraceni: je zjevné, že „lidstvo“ s tím nebude schopné udělat vůbec nic, protože neexistuje. Existují jen znesvářené skupiny lidí s nesourodými a často protichůdnými zájmy, překryté fikcí „celosvětové organizace“ (OSN), jejíž bezmocnost a potěmkinský charakter jsou čím dál tím zjevnější. Klaus je přesvědčen, že boj proti globálnímu oteplování, jak si ho představuje Al Gore a jeho ctitelé, je bojem proti lidské svobodě.

České lokální zkušenosti z 60. let minulého století vyprávějí mj. o snaze postavit proti stalinistické ortodoxii („dogmatismus“) marxismus ojíněný svobodnějším uvažováním („antidogmatismus“). Stavět proti blbosti antiblbost se prokázalo jako „kontraproduktivní“, protože antiblbost je na blbost vázána a je tudíž taky blbostí.

Pravdivost této teze, když ji aplikujeme za zápas gigantů Al Gore versus Klaus, vyplyne, jakmile se porozhlídneme, neexistují-li v dnešním světě náhodou přízemnější, ale hmatatelnější nebezpečí, s nimiž nejen můžeme, ale přímo musíme něco dělat. Je tu například islámský fundamentalismus a jeho zhmotnění v rozsáhlých teroristických aktivitách. Zatím se vybíjejí v Iráku, až Iráku díky západním mírovým aktivistům nebude, přenesou se do Evropy a USA (a nejdřív zachvátí v ještě větší míře Izrael). Al Gore kritizuje prezidenta Bushe a bojuje proti oteplování, Klaus v terorismu nevidí problém. Aspoň v něčem se shodnou, podobně jako kdysi antidogmatici s dogmatiky.

A pak je tu znovuprobuzený ruský imperialismus. Nebezpečí zatím jen regionální, protože ohrožuje jen bývalé evropské kolonie Ruska. Pokud je Rusko znovu sežere, stane se nebezpečím globálním. V této situaci pěstuje Václav Klaus kamaráčofty s Putinem.

To, co sledujeme, je úporný boj o hovadiny v situaci, kdy se vrší (a zanedbávají) nebezpečí skutečná. U Al Gora je to pochopitelné a snad i omluvitelné: jde mu o politické body, a pokud jich získá dost a stane se prezidentem, začne rázem dělat pragmatickou politiku. Amerika je civilizovaná a demokratická země a její občané (včetně prezidentských kandidátů, ač se to na první pohled vždycky nezdá) mají elementární cit pro solidaritu a odpovědnost.

S námi je to horší: Václav Klaus se trochu podobá E. Benešovi, kterého tolik ctí. Ale jenom trochu: Beneš prováděl ve válce i po ní strašné věci, ale některé i proto, že byl v naprosto zoufalé situaci. Klaus to dělá proto, že má roupy: vždyť jemu ani nám nic nehrozí! Což je typicky český postoj. Bohužel v něm není ani stopa po solidaritě ani odpovědnosti, a nepochybujme o tom, že nás přijde draho.

14. října 2007