Věc: udělení bobříka vyčůranosti za měsíc říjen 2007

Vůči Luboši Palatovi mám jakýsi dluh. Poskytl mi spoustu zajímavých podnětů k nejrůznějším poznámkám, glosám atp., ale zatím z toho tak říkajíc nic neměl. Teď je tu konečně příležitost, abych mu to vynahradil. Poskytl mi ji pozoruhodným „Středoevropským fejetonem“, který sepsal pro Český rozhlas 6, tedy bývalou Svobodnou Evropu.

Hned předem je třeba upozornit, že pan Palata není jen tak nějaký obyčejný čičmunda komentátor jako třeba autor těchto řádků. Prozrazuje to na sebe víceméně mimoděk, když mluví o Česko-německém diskusním fóru jako o „obávaném uskupení, s nímž jsme my Češi souhlasili až po velikém boji“. Pan Palata má zřejmě nějaký glejt na to, aby mohl používat tento pluralis majestaticus a mluvit tak za nás za všechny. Kdo mu ho vystavil? Langer? Topolánek? Nebo snad dokonce sám Nejvyšší? V každém případě je třeba to, co píše, brát s plurální vážností.

Fejeton pana Palaty je pozoruhodný především ze dvou hledisek: za prvé, praví se v něm: „Česko-německé diskusní fórum bylo prvním místem, kde se spolu tak nějak pod patronátem Berlína zase začali Češi a bývalí čeští Němci, tedy Němci sudetští, oficiálně bavit. Na vládní a politické úrovni, dodávám.“

Nechci přímo tvrdit, že pan Palata kecá, nýbrž jen upozornit na to, že tuto povzbudivou informaci je třeba malinko poopravit. Především, bylo to pod patronací Prahy a Berlína. Za druhé, byla to česko-německá záležitost a sudetští Němci tam byli od počátku namícháni v poměru odpovídajícím koňsko-skřivánčí paštice. A za třetí, jakápak vládní a politická úroveň, kdo tam byl oficiálně za českou vládu a kdo oficiálně za landsmanšaft a co bylo a je na tom debatním kroužku, byť i oficiózním, politického?

V té druhé věci má ovšem pan Palata pravdu. Píše, že „česko-německá deklarace se ukazuje jako zázrak“, a dokládá to přesvědčivě hned ve dvou polohách, soukromé a veřejné.

Soukromně jí pan Palata vděčí „za nějakých šest-sedm krásných víkendů, v dobrých hotelích, s milými a zajímavými lidmi“. Přejme mu to.

Veřejně se událo to, že se tu „najednou na jednom místě setkali Češi a sudetští Němci, začali spolu mluvit o Mnichovu, o druhé světové válce, o vyhnání a občas i o tom, co s tím dělat dnes.“ V tom upřímně řečeno žádný zázrak není, to se předtím a ještě v té době konalo na mnoha místech u nás i v Německu. Zázrak je spíš v tom, co následovalo, a co pan Palata velmi plasticky popisuje. „Nedokážu říci přesně, kdy se to zlomilo, ale je to už pár let, kdy se tady na diskusním fóru o ničem takovém nebavíme. … Jak se česko-německé vztahy uklidnily a sudetští Němci jako problém přestali existovat, přestalo být možné z těchto akcí něco smysluplného psát.“ A tak se z „česko-německého fóra stává takové milé setkání lidí, které česko-německá témata ještě zajímají. Je to něco takového jako setkání sběratelů mušket, chovatelů dlouhosrstých králíků, nebo sraz veteránů bitvy o Sezimovo Ústí.“ A pan Palata se vrací ve spirále do soukromé polohy: „Nejhezčí je to v těch nočních hodinách, kdy se v hotelovém baru vzpomíná na doby, kdy se v Česku žilo každým sudetoněmeckým srazem, kdy se o česko-německé deklaraci psaly otvíráky novin…“ Nu, je to už opravdu dávno.

Protože jsem na rozpacích, kdo z té nepřehledné řady českých a německých papalášů, kteří se na pohřbívání sudetoněmeckého problému za živa podíleli, by si zasloužil ocenění, a poněvadž, jak řečeno, cítím vůči panu Palatovi, který si propachtoval právo mluvit v této věci za „nás Čechy“ určitý dluh, beru tuto jeho funkci vážně, a uděluji mu jako reprezentaci „nás Čechů“ velebobra vyčůranosti za měsíc říjen 2007. Bobra, který by měl stát, vytesán ze žuly ve velikosti patnácti metrů na výšku, na prázdném podstavci po Stalinově pomníku na Letné, protože je to v tomto oboru nepochybně největší výkon od listopadu 1989.

A samozřejmě, zároveň gratuluji. K výkonu i k ocenění.

14. října 2007