Česká inovace: šikana naruby

Minulý týden zaznamenala naše média dvě pozoruhodné události: obě se týkají našich ozbrojených složek.

Pýcha naší armády, elitní liberecký protichemický pluk, přitáhl na sebe vzornost díky nezvyklému případu: několik vojáků (byla mezi nimi, jak se zdá, i jedna dáma), se zmocnilo svého nadřízeného, přes jeho hlasité protesty mu osprchovali přirození, a to vše si nahráli na mobil (záznam pak pohotově odvysílala Česká televize). Věc se tedy dostala na veřejnost a účastníci pak postiženému ještě rozbili hubu (nejspíš ho podezírali, že všechno vykecal). Pozoruhodné je, že všichni aktéři včetně šikanovaného velitele nakonec prohlásili, že v obou případech (sprchování i nářez) šlo nejspíš jen o hloupou legraci. Je zjevné, že v naší armádě se uplatňuje specifický druh humoru, který by člověk očekával spíš v opičím pavilonu než v kasárnách elitního útvaru.

Druhá příhoda je podobná, jen méně barvitá: v Aši rozbil přímo na „služebně“ policista svému nadřízenému hubu poté, co si ho nadřízený dovolil kritizovat.

Je zjevné, že zatímco za starých časů šikanovali nadřízení své podřízené, v našich „silových složkách“ je tomu nyní naopak. Dá se to vzít za lepší konec a vysvětlit jako projev hluboké a vrozené demokratičnosti našeho lidu.

Věc má však i svou odvrácenou stránku, když ji budeme posuzovat ryze pragmaticky a ptát se, jak se tato obrácená šikana projeví na funkčnosti obou institucí. Tradiční forma šikany, šikanování podřízených nadřízenými, prohlubuje ducha subordinace, i když narušuje pocit vzájemné solidarity mezi veliteli a kmány, nutný ve vypjatých situacích. A protivník má strach, že to, co si dělají sami mezi sebou, budou v ještě daleko horší formě dělat s ním, až se jim dostane do pařátů. Armáda a policie pak vzbuzuje děs a hrůzu. Opačný postup je zjevně „kontraproduktivní“. Podřízení nejenže dávají nadřízeným najevo, co se jim stane, budou li se pokoušet je komandovat: ale navíc, jsouce zaměstnaní šikanováním svých nadřízených, vysílají signál i protivníkovi: máme momentálně na starosti důležitější věci než starat se o vás. Ba co víc: nepřímo ho zvou, aby se do hry zapojil a obohatil vzhledem ke své nátuře její skromný sortiment, zahrnující sprchování přirození a rozbíjení huby, a další, barvitější prvky. Takže např. český Abú Ghrajb by fungoval tak, že by tam věznění teroristé k velké radosti všech obhájců lidských práv, co jich na světě je, sprchovali svým dozorcům přirození a rozbíjeli jim huby. Nepříteli by však proto chyběl respekt, který se v konfliktech očekává.

Pokud jde o armádu, znamená zmíněná inovace významný signál o mírumilovnosti České republiky. Po profesionalizaci je naše armáda dokonale vybavena na boj proti nepřízni počasí a na humanitární mise. Bojovnost projevuje však především sama vůči sobě. Veřejnosti by to nemělo až tak vadit, zvykla si, že naše vojsko je v rozhodujících chvílích pro srandu králíkům. S policií je to ovšem složitější: lidé trpí vrozeným předsudkem, že by je měla chránit. A tak se aspoň tam inovace, které jsme věnovali tuto úvahu, asi neujme.

30. září 2007