ARCHIV

Klausovy eskamotáže s komunismem

Úvaha Václava Klause o komunismu, zveřejněná v Lidových novinách 2. května 2003 (příloha Orientace) je zajímavá hned v dvojím ohledu. Jednak jako dokreslení ideového portrétu jejího autora, jednak jako signál, co si ještě můžeme slibovat od jeho politiky.

Václav Klaus odlišuje „antikomunismus“ od „nekomunismu“. První je podle něho nedostatečný, ke druhému se hlásí. Pro definici komunismu si sáhl hned do několika renomovaných encyklopedií. Vyšlo mu, že je to jednak ideologie, založená na marxismu-leninismu a usilující o určitou organizaci státu a společnosti, a jednak „v realitě uskutečněný systém politické a ekonomické organizace společnosti“, pro nějž je příznačné státní (všelidové) vlastnictví všeho mimo osobní předměty a totalitární systém jedné strany.

Tato definice je nedostatečná - jako vždy, když se na Západě pokoušejí popsat něco, čemu sami tak trochu naletěli a nechtějí si to přiznat. To, co definuje, je vykastrovaný komunismus, vyňatý z historického kontextu, který je pro jeho pochopení zcela podstatný. Komunismus je v první řadě – a pro národy střední a jihovýchodní Evropy zvlášť – ideologie inovovaného ruského impéria po roce 1917, ideologie, která měla legitimovat tradiční ukrutné metody správy země a její stejně tradiční dobyvačné choutky. Jakmile tohle necháme stranou a přistoupíme na výklad, který komunismus sám světu podbízel – totiž že jde o něco jako „společenský systém“, srovnatelný s liberální demokracií západního typu, a ne o vyčůranou a mimořádně nestydatou ideologii, která měla zastřít a ospravedlnit mocenské ambice ruského státu v situaci, kdy se ortodoxní křesťanství ukázalo být k tomuto účelu nevhodným, už jsme mu zčásti propadli a všechny naše další úvahy budou mít kaz.

Z toho ovšem plyne další významná věc: pokud někdo ve středoevropských společnostech, určených k tomu, aby se v ruském impériu dřív nebo později rozpustily, tuto ideologii sdílel a šířil, nemá to jen ráz intelektuálního selhání, ale – nemohu si pomoci - i jistý přídech vlastizrady. U národů s tradiční a zažitou formou vlastní státnosti (Poláci, Maďaři) byl pociťován silněji než u nás.

To, že Václav Klaus nechal právě tento aspekt komunismu stranou, není žádná náhoda.

S povahy „komunismu“ souvisí, co patřilo od počátku zcela podstatně k poslání komunistických stran v evropských, a zejména středo- a jihovýchodoevropských zemích. Komunistické strany tu vždycky byly pátou kolonou ruského imperialismu. Hlavní problém dnešní KSČM není, zda se hlásí nebo nehlásí k státnímu vlastnictví majetku a systému jedné strany (v roce 1945 se nehlásila ani k jednomu, po roce 1948 se čtyřicet let vehementně hlásila k obojímu, dnes, věřme Klausovi, se k tomu už zase nehlásí), ale zda je připravena hrát a v jistém slova smyslu i hraje tuto úlohu: protože v jejím rámci si může dovolit myšlenkovou pružnost. V Rusku se změnil režim, pochybuji však, že se změnily základní tradiční priority ruské politiky: Rusové dnes KSČM jistě neřídí, aspoň ne tak jako v minulosti, ale konec konců, proč by ji ke svým zájmům nevyužili, když se jim sama nabízí?

V této situaci je jakákoli spolupráce s KSČM, jdoucí nad rámec nezbytné pasivní tolerance, dané voličskou podporou této strany, něco, co ohrožuje životní zájmy ČR, její svobodu a samostatnost. Klaus tuto hranici překročil už dvakrát: poprvé, když loni před volbami spolu se Zemanem ukul český nacionalistický blok, do něhož kromě US-DEU, KDU-ČSL, ČSSD a vlastní strany zahrnul i komunisty, podruhé, když se nechal také komunistickými hlasy zvolit prezidentem, a ať už jim něco nasliboval nebo ne, fakticky se jim zavázal.

Právě proto je pozoruhodná jeho kritika „antikomunistů“: podle Klause to jsou vlastně zamaskovaní komunisté: chtějí dostávat, aniž by dávali, chtějí vychovávat druhé k obrazu svému. Nejsou to ti, kteří za komunismu nejvíc trpěli, ale ti, co nejvíc záviděli lidem na Západě (byl jsem vždycky proti tomu, když Klause lidi z Havlova okolí označovali za kolaboranta, bylo to nespravedlivé; ale o utrpení bych na jeho místě nemluvil, nesetkal jsem se s nikým, komu by byla jakákoli forma mučednictví vzdálenější než jemu.) Do této přihrádky patří především všichni jeho oponenti: od Sládka přes Zemana, Špidlu a Škromacha až po Havla a Rumla. Leccos z toho, co jim vytýká, jim vytýká právem: ale s komunismem to nemá vůbec nic společného, respektive má to s ním něco společného jen pro toho, kdo v duchu Friedricha von Hayeka klade rovnítko mezi západoevropský socialismus a ruské samoděržaví. Klausovo verbální odmítání komunismu, označování všech svých politických odpůrců za skryté komunisty a zároveň faktická spolupráce s komunisty skutečnými přitom začíná připomínat Miroslava Sládka.

Politika Václava Klause vůči komunistům však zároveň taky připomíná válečnou a poválečnou politiku dr. Edvarda Beneše. Beneš selhal intelektuálně (neprohlédl, jakou roli má sehrát ve Stalinových kalkulacích, a taky ji sehrál) a zároveň morálně: neodpustitelným způsobem poškodil společnost, o niž měl pečovat. Je tu ovšem jedna polehčující okolnost: Beneš byl v době války i po ní v nepředstavitelně zoufalé situaci.

Tato polehčující okolnost pro Václava Klause neplatí.

4. května 2003