Fenomén Rath

Dr. Rath je nepochybně významná osobnost české politiky, a řekl bych (přesněji řečeno obávám se), že má to hlavní ještě před sebou. Dosud jsme se mu věnovali jen v dílčích věcech. Zaslouží si ovšem syntetickou pozornost. Teď je k tomu příležitost.

Poslanec ODS Josef Kochan a další přišli s návrhem novely zákona č. 220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře. Návrh teď bude projednávat vláda. Jeho smyslem je sjednocení terminologie, doplnění orgánů komory o krajskou úroveň (v době přijetí zákona kraje neexistovaly). Zavádí se institut „hostující osoby“ (zjevně pro cizince, dočasně působící v ČR) a součástí zákona se má stát i ustanovení o volbách do orgánů komory, které bylo doposud jen v jejím jednacím řádu. V souvislosti s tím hodlají někteří poslanci, především místopředseda zdravotního výboru Sněmovny Boris Šťastný, znovu navrhnout zrušení povinného členství v komoře (v roce 2002, na sklonku Zemanovy éry, se o to neúspěšně pokusil poslanec Benda). Kamenem úrazu bude při projednávání zejména tenhle doplněk.

Šťastný argumentuje tím, že se zdravotnické komory změnily na odborové organizace a zejména Česká lékařská komora se stala nátlakovou aktivisticko – odborářskou institucí, v níž se jednotlivci perou o osobní či politické zájmy. Poněkud mírněji, ale ve stejném duchu se vyjádřila i poslankyně Kateřina Jacques ze Strany zelených. Není sice zatím jasné, zda bude mít tento návrh úplnou podporu menších koaličních partnerů ODS, ale zdá se, že by pro něj mohla hlasovat část komunistických poslanců. Názor ČSSD zformuloval dr. Rath, a je jednoznačný: ODS opět ukazuje svou nejhorší autokratickou tvář.

To, co o ČLK říká poslanec Šťastný, je ovšem jen menší část pravdy. Zdravotnické komory se zmítají v politických křečích. Zatímco z ČLK (ačkoli v ní existuje jakási opozice) se stala oporou ČSSD, stomatologové a lékárníci inklinovali v minulosti spíš k ODS.

Je zvláštní, jak je u nás obtížné ustavit v lékařském prostředí politicky neutrální profesní organizaci, aniž by se po čase stala snadnou kořistí ctižádostivců s politickými ambicemi. Což je samozřejmě v první řadě a především případ České lékařské komory.

Doktor Rath je živoucím svědectvím slabosti českého postkomunistického státu. Navíc se z celé plejády takových svědků (železniční odborový boss Dušek, jihočeská matka ministryně Kuchtová) dopracoval nejvýš a drží se nejdéle. Nejprve založil nezávislou lékařskou odborovou organizaci. Postavil ji na přirozené nespokojenosti nemocničních lékařů, kteří byli jednu chvíli proti těm ambulantním v jakési nevýhodě, získal je jednoduchým programem „platy jako na Západě“ (což nevydává o české lékařské obci zvlášť povzbuzující svědectví) a zanedlouho přes odpor menší jejich části úspěšně a natrvalo ovládl Českou lékařskou komoru (jeho oponenti přitom projevili a dodnes projevují jakousi dětinskou bezbrannost).

Resort zdravotnictví byl od vzniku ČR podceňován a nikdo si s ním nevěděl rady. Ministři přicházeli a vzápětí padali jako zralé hrušky. Jiří Paroubek se v neradostné situaci obrátil právě na Ratha, s nímž ho pojí některé výrazné osobní zvláštnosti, a předsedovi ČLK se otevřela cesta k netušené kariéře. Podařilo se mu udržet pod kontrolou LOK a ČLK, ovládl největší zdravotní pojišťovnu a stal se na několik měsíců (mimo jiné i díky komunistické podpoře) vlastně majitelem celého českého zdravotnictví: ČLK rozhoduje o existenčních záležitostech lékařů, pojišťovny o finančních tocích. Poslednímu prvku jakési svobody a autonomie jednotlivce v tomto systému, soukromému vlastnictví, usiloval postavit hráz nejprve v oblasti nemocniční péče. Centralizace a monopolizace znamenala zároveň menší náklady a jednodušší kontrolu (dělo by se to, jako za minulého režimu, na úkor kvality a na účet pacienta). Vznikla zvláštní situace: zdravotnictví směřovalo k situaci, kdy bude jako celek zprivatizováno do rukou dr. Ratha a zároveň postátněno (dr. Rath by byl v tomto případě současně státem). Patový výsledek voleb a vznik Topolánkovy vlády tyto plány na čas zabrzdil. Nicméně jsou tu a jsou nepochybně inspirující i pro jiné oblasti než zdravotnictví. Státní moc bude stát na profesních odborech a povinných stavovských komorách a zároveň se odbourá soukromé vlastnictví jako něco, co vnáší do systému prvek svobody a tedy chaosu (ne bezpodmínečně, ve státním se, jak známo, např. daleko lépe krade). To, co vznikne. Bude jakýsi historický kompromis mezi brežněvovským Ruskem a Mussoliniho Itálií.

Vláda a vládní koalice je nyní vůči dr. Rathovi v nevýhodné situaci. Má proti sobě obratného agilního politika bez nadbytečných zábran. Pokud se podaří odbourat povinné členství v komorách, ztratí komory jakoukoli váhu, a to i ty, jejichž vedení nemělo tak ambiciózní politické plány jako dr. Rath a jeho lidé. Přitom nepolitická profesní komora je věc smysluplná a je lepší, když si odborníci např. hlídají svou profesní morálku sami, než když to za ně dělají státní instituce. Z těchto důvodů se dá čekat, že dr. Rath tímto opatřením spíš posílí - politikům nezbývá něž vylít s vaničkou i dítě.

A to dr. Rath potřebuje: jeho ambice pochopitelně nekončí v ministerském křesle. Pokud Paroubek nevykáže nějaký úspěch při prezidentské volbě, schvalování rozpočtu a v boji proti radarové základně, stane se jeho pozice neudržitelná (mnoho křiku, málo výsledků). Jeho straničtí „přátelé“ jsou přitom divní braši. Pokud nad sebou nemají knutu nějakého atamana, oddávají se víceméně sebezničujícím aktivitám (viz léta 2002-2005). V té situaci se jim dr. Rath nabízí vlastně sám od sebe. Čeká ho skvělá kariéra – a Českou republiku, což je odvrácená strana mince, chmurná budoucnost.

30. září 2007