indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

24.9.-29.9.2007

Dva čtenářské dopisy

V souvislosti s články o radarové základně, ruských, západoevropských a českých reakcích jsem dostal dva zajímavé čtenářské dopisy. Doufám, že se na mne jejich autoři nebudou zlobit, když je tu zveřejním a současně se pokusím reagovat na jejich otázky, námitky a pochybnosti, které považuji za zcela legitimní – je dobře, že je zformulovali. Považuji celou záležitost za nesmírně podstatnou pro další vývoj politické situace nejen u nás, ale v celém středoevropském regionu, jde o klíčovou otázku naší další národní existence, případně neexistence. Proto je o ní třeba mluvit.



Vážený pane Doležale, často a s potěšením navštěvuji stránku Vašich komentářů a glos. Když už své čtenáře vybízíte k aktivní korespondenci (na liště je odvážný imperativ ‘Napište‘ namísto běžně obvyklé alibistické formulace ‘Kontakt‘), rád bych Vás tedy poslechl a napsal několik postřehů k některým z Vašich opakovaně formulovaných tezí. Velmi často například opakujete, že Putinovo Rusko se po letech jakéhosi vakua emancipuje a snaží se obnovit bývalé sovětské impérium, což povede k jakési nové polarizaci světa a studené válce 2. O vzrůstajícím sebevědomí ruské zahraniční politiky se jistě netřeba přít, ale přeci jen bych neviděl situaci tak černě (možná za to může mé bezstarostné mládí). Dnešní Rusko totiž od SSSR odlišuje jedna docela podstatná věc. Chybí mu mezinárodně přitažlivá ideologie. V ideovém pozadí ruského vzestupu je možná silný ruský nacionalismus, ale jak ten může oslovit někoho v zahraničí? Jestliže Sovětský Svaz zhusta těžil z existence komunistických stran ve státech na západ od jeho hranic (a jejich příslušníci vzhlíželi k SSSR jako k vysněnému předobrazu, Mesiáši pokroku), dnešní Rusko nic takového nemá. Jeho politický a hospodářský systém se od toho na západě ani výrazně neodlišuje (alespoň formálně). Rusko nenabízí alternativu k našemu společenskému uspořádání ani návody na řešení sociálních problémů. Proto si nemyslím, že by mohla v budoucnu vyrůst nějaká nová železná opona, ať už reálná či virtuální. Rusko může dozajista posilovat svůj vliv pomocí svého nerostného bohatství a rostoucím obchodním potenciálem obecně. I z toho pro nás pochopitelně plynou nějaká rizika, výhledově i dost velká. Jedná se ovšem o hrozbu mnohem mlhavější a obtížněji formulovatelnou.

Dále často s oblibou parafrázujete Matoušovo evangelium v záležitosti eventuální radarové základny a s oblibou dáváte za vzor naše severní sousedy, respektive jejich kontroverzní vládnoucí tandem (ostatně sourozenci Kaczinští sice řekli ‘ano, ano‘, nicméně jestli nebudou naplněny jejich požadavky, tak řeknou-budou-li u moci-stejně jasně ‘tak to tedy ne, ne‘). Za sebe jsem rád, že nežiji v zemi, kde by politik vypálil od boku, že bezvýhradně souhlasí s výstavbou cizí vojenské základny. Moudrý a zodpovědný politik by se vyjádřil zhruba tak, jako Václav Pačes v oněch Vámi zmiňovaných interview (rozhodně je mnohem rozumnější spojovat výstavbu radaru se záměry NATO než celou věc stavět do pozice ‘můžete stavět, když nám dodáte Patrioty‘). Není na tom ani nic licoměrného, jen hlupák argumentuje pro radar ve stylu ‘vždyť nás přece osvobodili a prolévali pro nás krev, tak jim to dlužíme‘. Za a) je to blbost a b) na výraz vděčnosti se pojmenovávají nádraží a náměstí. A to podotýkám, že proti stavbě radaru nic nemám, spíš mě mrzí, že naše politická reprezentace se snaží smysluplnou věc hájit nesmyslnými argumenty. Jak pak mohou uspět?

S tím volně souvisí i další z Vámi často opakovaných vizí budoucnosti-a to sice narůstající vliv Islámu na Evropu a nebezpečí plynoucí z islámského terorismu. Nechci s tímto názorem nějak polemizovat, protože mi přijde příliš vágní. Obáváte se snad, že se bude hroutit infrastruktura západního světa, protože bombové útoky budou takříkajíc na denním pořádku? Já nepochybuji, že bude docházet k dalším akcím náboženských fanatiků, ale jestli v něčem vidím nebezpečí a časovanou bombu západní společnosti (alespoň v Evropě), tak to jsou velké skupiny přistěhovalců, které jsou sociálně vyloučené. Již dnes jsou zásobárnou kriminality a do budoucna je jen malá naděje na zlepšení, ba spíš naopak. Vzpomeňme na nedávné francouzské nepokoje. Bojím se, že byly pouze předzvěstí, mírným varováním před tím, co nás čeká v budoucnu.


Přeji Vám pevné zdraví a dost sil do další práce


Váš čtenář Jan Kriso


Milý pane,

Děkuji Vám za pěkný dopis. Rád bych využil příležitosti a v souvislosti s tím, co píšete, „dovysvětlil“ své stanovisko:

Především si vůbec nemyslím, že by se Rusko snažilo obnovit bývalé sovětské impérium. Nejde to proto, že komunismus, přesněji řečeno bolševismus je mrtvý, Rusové ho sami odvrhli jako něco, co se už vyčerpalo a je neúčinné. Nynější ruský systém se v lecčems inspiroval tím západním a stal se o hodně účinnějším. To nic nemění na skutečnosti, že Rusové pokračují v rozvíjení staletých tradic svého samoděržavného systému, který občas různým způsobem „modernizují“ (např. za Petra Velikého, za Alexandra II. a ovšem taky za Lenina). Podstatou toho systému je centralismus a etatismus. Putin po období chaosu posílil výrazně státní vliv v strategických hospodářských odvětvích (energetické zdroje; likvidace velkých soukromých vlastníků, kteří ovšem ohrožovali integritu státu), odrazil nejen dezintegrační tendence, ale i pokusy o vážně míněnou autonomii (např. gubernátoři jsou dnes v podstatě jmenováni ústředím) a podstatně omezil svobodu médií (velká elektronická média a celostátní deníky jsou pod státní kontrolou). Ruský politický systém se podobá tomu západnímu jen na první pohled, v tomhle se podstatně odlišuje – i když je o hodně pružnější a efektivnější než ten bolševický. A nebylo by nám v něm dobře.

Taky úlohu „přitažlivé ideologie“ bych nepřeceňoval. Podléháme iluzi: bolševická ideologie byla přitažlivá pro české hejly (mj. i díky strachu z Německa a všeslovanským iluzím), daleko méně už třeba pro Poláky a Maďary, a vůbec ne pro Finy a Rakušany, kterým se podařilo se z ruského záboru do velké míry vymanit. Důležité je, že tyto národy (dodejme, že i Slováci na tom byli líp než Češi) sdílely ideologii, opřenou o křesťanské zásady (rovnost lidí před Bohem a nekonečná hodnota jedinečné lidské duše: odtud je odvozena evropská liberální demokracie). Proto dokázali vzdorovat. Nezáleží tolik na tom, jakou ideologii bude mít protivník, ale zda máme vůbec nějakou my. Pokud jsme sami prohnilí, nemusí se protivník příliš namáhat.

Rusko přece může těžit přinejmenším z jedné silné komunistické strany na západ od jeho hranic: totiž z té naší. Nezapomínejme na to, že podstata komunistického hnutí (a taky podstata této strany i její předchůdkyně) nebyla v nezlomné víře v to, že všechno pochází z hmoty a v patafyzicvkém učení o třech prazdrojích a třech prazákladech, ale v tom, že tato politická uskupení byla a dosud jsou pátou kolonou ruského imperialismu: schematicky řečeno, KSČ byla totéž co (nakonec) Henleinova SdP, jen orientovaná opačným zeměpisným směrem.

Jak jste mohl v Událostech zjistit, měl jsem a mám vážné výhrady k politice bratří Kaczyńských. Ne však ve věci základny. Jsou věci, s nimiž není hanba bezvýhradně souhlasit, věci, s nimiž se bezvýhradně souhlasit nejen smí, ale musí. Vůbec nejde o to, že nás Američané osvobodili, a že jim musíme být vděční. Jde o to, že Rusové si opět osobují právo rozhodovat o věcech naší národní bezpečnosti, a že jim v tom musíme za každou cenu zabránit. Smyslem naší národní existence není být samostatnou planetou: smyslem je starat se o zajištění naší národní bezpečnosti a stát v mezinárodních konfliktech na té lepší straně. Jsem přesvědčen, že naši národní bezpečnost nesrovnatelně lépe ochrání spojenectví se Západem obecně a s USA zvlášť, než spojenectví s Ruskem, že „atlantická strana“ je pravdivější a správnější než ruská a že třetí cesta, jako obvykle, neexistuje.

A konečně, pokud jde o nebezpečí, plynoucí z islámského terorismu. Ohrožuje samozřejmě spíš země, kde je početná komunita imigrantů z islámských zemí. To ČR není (u nás jsou imigranti především Ukrajinci a Rusové). Jsem ovšem přesvědčen, že dřív nebo později se teroristé zmocní jaderných zbraní a nebudou váhat ani vteřinu s jejich použitím. Jaderné rakety, vystřelené neznámými subjekty kupř. ze země nikoho na pomezí mezi Íránem a Afghánistánem, Afghánistánem a Pákistánem, útoky, k nimž se nikdo nebude hlásit a bude obtížné je připsat nějakému konkrétnímu postižitelnému subjektu (např. státu), mohou docela dobře západ Evropy na nějakou dobu ochromit. Pak nám naši slovanští bratři z Východu, jak je jejich zvykem, rádi a nezištně poskytnou bratrskou pomoc, kterou neodmítneme, protože k tomu nebudeme mít ani prostředky, ani odvahu.


Se srdečným pozdravem


Bohumil Doležal



Pane Doležale,


přečetl jsem si Vaši poznámku k problematice radaru a geopolitických konsekvencí. Bylo by potřeba zmínit jeden nezanedbatelný fakt, že totiž naše země z tohoto úhlu pohledu patrně nikdy nebyla a nebude mít skutečnou politickou suverenitu. Naše geografická poloha nás k tomu předurčuje a je otázka, jestli o ni v pravém slova smyslu vůbec stojíme.

V okamžiku, kdy jsme se vymanili ze sovětského vlivu a měli šanci na tvorbu a prezentaci vlastních názorů, jsme při nejbližší příležitosti opět spojili svoji budoucnost s „evropským záborem“, který nám jistě nedává žádnou příležitost k uplatňování vlastních postojů (pokud to někdo říká, je neuvěřitelně naivní nebo záměrně lže). Kritizovat v dnešní situaci Brežněvovu doktrínu omezené suverenity je dvojsečná zbraň, vždyť více omezenou suverenitu než v současnosti jsme v minulém století měli jen 24 let. Pravda podstatný rozdíl je v metodikách, zatímco Brežněv uplatňoval metodu „biče“, Evropská unie „cukru“ – nepokryté finanční vydírání Bruselu je naprosto evidentní. Nejvíce o tom asi vědí v Polsku – pokud nebudete souhlasit, nepodřídíte se, neimplementujete to či ono, zastavíme vám tok peněz. Dá se hovořit o nějaké suverenitě???

Ve svém textu píšete o líné lhostejnosti – ano, to asi nám Čechům vyhovuje. Nemít pokud možno vyhraněný názor, počkat, co řeknou ostatní a do ničeho rizikového se raději nemíchat. Pak je pro nás jakákoli forma omezené suverenity vlastně ideální stav (na rozdíl třeba od takových Poláků). V historii jsme vždy na tyto postoje časem doplatili, není důvod se domnívat, že tomu tak nebude ani v současném „socialisticko-liberálním evropském protektorátu“.


S pozdravem,


RNDr. Tomáš Kaláb



Vážený pane doktore,

Děkuji Vám za dopis. Suverenita, o níž píšete, je věc, která stojí za jakousi analýzu. Suverenitou se zpravidla rozumí – a trochu to cítím i z Vašeho dopisu – možnost dělat si, co se nám zamane, a nenechat si do toho od nikoho mluvit. Obávám se, že to samo o sobě není žádnou hodnotu. Suverén nám může imponovat, ale může být taky úplný blb. Např. když někdo suverénně tvrdí že třikrát šestnáct je devadesát osm nebo že bitvu u Slavkova vyhráli Angličané, nebudeme ho jistě kvůli tomu oslavovat. A nebudeme toho, kdo se ho bude snažit přimět k poznání, že třikrát šestnáct je 48 a bitvu u Slavkova vyhráli Francouzi, považovat za prznitele jeho suverenity. Nejde tedy o možnost prezentovat vlastní názory, ale o možnost prezentovat správné názory. Důležité není v první řadě být suverénní, ale zastávat správná a spravedlivá stanoviska. Je příjemné, když je můžeme zastávat nikoli sami, nýbrž ještě s někým. Není hanba přidat se k tomu, kdo má pravdu. Je naopak nejen hanba, ale i hloupost zůstat sami se svou lží. Např. Masaryk se v roce 1914 nerozhodl být suverénní, ale přidal se na stranu Dohody a přijal českou (československou) samostatnost z jejích rukou, protože správně poznal, že ve válečném konfliktu je Dohoda tou lepší stranou. Bylo to správné rozhodnutí a vyplatilo se. Rovněž je správné rozhodnutí přidat se v současné situaci k transatlantickému společenství, ať už to v něm zrovna teď jakkoli skřípe a ať už EU znamená jakékoli problémy. Reálná varianta totiž není suverenita, ale „spolupráce“ s Ruskem, které sice už není komunistické, ale to neznamená, že by se nějak moc změnilo: za posledních pět set let své existence si udržuje setrvalou tradici, která je nám cizí a není pro nás nijak výhodná. Od začátku naší národní a státní existence jsme byli spojeni se západním světem, patříme k němu a toto spojenectví se nám velmi vyplatilo. Naopak, když jsme se po roce 1945 tak trochu i z vlastní vůle pokusili tuto orientaci změnit, skončilo to mnohaletou pohromou. Samozřejmě máme právo a taky možnost kritizovat socialistické rysy EU a hledat proti nim spojence: jenom proboha ne v Rusku a v Číně.

Máme v současné době takovou míru svobody rozhodování, jakou jsme neměli snad nikdy v našich novodobých dějinách. Pokud se rozhodneme špatně, bude to naše odpovědnost. Sny o absolutní suverenitě jsou sny rybářovy ženy ze známé pohádky o zlaté rybce. Dobře víme, jak to s ní dopadlo. A dbejme na to, ať nedopadneme stejně.


S pozdravem


Bohumil Doležal

30. září 2007