Děkuji Vám za pěkný dopis. Rád bych využil příležitosti a v souvislosti s tím, co píšete, „dovysvětlil“ své stanovisko:

Především si vůbec nemyslím, že by se Rusko snažilo obnovit bývalé sovětské impérium. Nejde to proto, že komunismus, přesněji řečeno bolševismus je mrtvý, Rusové ho sami odvrhli jako něco, co se už vyčerpalo a je neúčinné. Nynější ruský systém se v lecčems inspiroval tím západním a stal se o hodně účinnějším. To nic nemění na skutečnosti, že Rusové pokračují v rozvíjení staletých tradic svého samoděržavného systému, který občas různým způsobem „modernizují“ (např. za Petra Velikého, za Alexandra II. a ovšem taky za Lenina). Podstatou toho systému je centralismus a etatismus. Putin po období chaosu posílil výrazně státní vliv v strategických hospodářských odvětvích (energetické zdroje; likvidace velkých soukromých vlastníků, kteří ovšem ohrožovali integritu státu), odrazil nejen dezintegrační tendence, ale i pokusy o vážně míněnou autonomii (např. gubernátoři jsou dnes v podstatě jmenováni ústředím) a podstatně omezil svobodu médií (velká elektronická média a celostátní deníky jsou pod státní kontrolou). Ruský politický systém se podobá tomu západnímu jen na první pohled, v tomhle se podstatně odlišuje – i když je o hodně pružnější a efektivnější než ten bolševický. A nebylo by nám v něm dobře.

Taky úlohu „přitažlivé ideologie“ bych nepřeceňoval. Podléháme iluzi: bolševická ideologie byla přitažlivá pro české hejly (mj. i díky strachu z Německa a všeslovanským iluzím), daleko méně už třeba pro Poláky a Maďary, a vůbec ne pro Finy a Rakušany, kterým se podařilo se z ruského záboru do velké míry vymanit. Důležité je, že tyto národy (dodejme, že i Slováci na tom byli líp než Češi) sdílely ideologii, opřenou o křesťanské zásady (rovnost lidí před Bohem a nekonečná hodnota jedinečné lidské duše: odtud je odvozena evropská liberální demokracie). Proto dokázali vzdorovat. Nezáleží tolik na tom, jakou ideologii bude mít protivník, ale zda máme vůbec nějakou my. Pokud jsme sami prohnilí, nemusí se protivník příliš namáhat.

Rusko přece může těžit přinejmenším z jedné silné komunistické strany na západ od jeho hranic: totiž z té naší. Nezapomínejme na to, že podstata komunistického hnutí (a taky podstata této strany i její předchůdkyně) nebyla v nezlomné víře v to, že všechno pochází z hmoty a v patafyzicvkém učení o třech prazdrojích a třech prazákladech, ale v tom, že tato politická uskupení byla a dosud jsou pátou kolonou ruského imperialismu: schematicky řečeno, KSČ byla totéž co (nakonec) Henleinova SdP, jen orientovaná opačným zeměpisným směrem.

Jak jste mohl v Událostech zjistit, měl jsem a mám vážné výhrady k politice bratří Kaczyńských. Ne však ve věci základny. Jsou věci, s nimiž není hanba bezvýhradně souhlasit, věci, s nimiž se bezvýhradně souhlasit nejen smí, ale musí. Vůbec nejde o to, že nás Američané osvobodili, a že jim musíme být vděční. Jde o to, že Rusové si opět osobují právo rozhodovat o věcech naší národní bezpečnosti, a že jim v tom musíme za každou cenu zabránit. Smyslem naší národní existence není být samostatnou planetou: smyslem je starat se o zajištění naší národní bezpečnosti a stát v mezinárodních konfliktech na té lepší straně. Jsem přesvědčen, že naši národní bezpečnost nesrovnatelně lépe ochrání spojenectví se Západem obecně a s USA zvlášť, než spojenectví s Ruskem, že „atlantická strana“ je pravdivější a správnější než ruská a že třetí cesta, jako obvykle, neexistuje.

A konečně, pokud jde o nebezpečí, plynoucí z islámského terorismu. Ohrožuje samozřejmě spíš země, kde je početná komunita imigrantů z islámských zemí. To ČR není (u nás jsou imigranti především Ukrajinci a Rusové). Jsem ovšem přesvědčen, že dřív nebo později se teroristé zmocní jaderných zbraní a nebudou váhat ani vteřinu s jejich použitím. Jaderné rakety, vystřelené neznámými subjekty kupř. ze země nikoho na pomezí mezi Íránem a Afghánistánem, Afghánistánem a Pákistánem, útoky, k nimž se nikdo nebude hlásit a bude obtížné je připsat nějakému konkrétnímu postižitelnému subjektu (např. státu), mohou docela dobře západ Evropy na nějakou dobu ochromit. Pak nám naši slovanští bratři z Východu, jak je jejich zvykem, rádi a nezištně poskytnou bratrskou pomoc, kterou neodmítneme, protože k tomu nebudeme mít ani prostředky, ani odvahu.

Se srdečným pozdravem

Děkuji Vám za dopis. Suverenita, o níž píšete, je věc, která stojí za jakousi analýzu. Suverenitou se zpravidla rozumí – a trochu to cítím i z Vašeho dopisu – možnost dělat si, co se nám zamane, a nenechat si do toho od nikoho mluvit. Obávám se, že to samo o sobě není žádnou hodnotu. Suverén nám může imponovat, ale může být taky úplný blb. Např. když někdo suverénně tvrdí že třikrát šestnáct je devadesát osm nebo že bitvu u Slavkova vyhráli Angličané, nebudeme ho jistě kvůli tomu oslavovat. A nebudeme toho, kdo se ho bude snažit přimět k poznání, že třikrát šestnáct je 48 a bitvu u Slavkova vyhráli Francouzi, považovat za prznitele jeho suverenity. Nejde tedy o možnost prezentovat vlastní názory, ale o možnost prezentovat správné názory. Důležité není v první řadě být suverénní, ale zastávat správná a spravedlivá stanoviska. Je příjemné, když je můžeme zastávat nikoli sami, nýbrž ještě s někým. Není hanba přidat se k tomu, kdo má pravdu. Je naopak nejen hanba, ale i hloupost zůstat sami se svou lží. Např. Masaryk se v roce 1914 nerozhodl být suverénní, ale přidal se na stranu Dohody a přijal českou (československou) samostatnost z jejích rukou, protože správně poznal, že ve válečném konfliktu je Dohoda tou lepší stranou. Bylo to správné rozhodnutí a vyplatilo se. Rovněž je správné rozhodnutí přidat se v současné situaci k transatlantickému společenství, ať už to v něm zrovna teď jakkoli skřípe a ať už EU znamená jakékoli problémy. Reálná varianta totiž není suverenita, ale „spolupráce“ s Ruskem, které sice už není komunistické, ale to neznamená, že by se nějak moc změnilo: za posledních pět set let své existence si udržuje setrvalou tradici, která je nám cizí a není pro nás nijak výhodná. Od začátku naší národní a státní existence jsme byli spojeni se západním světem, patříme k němu a toto spojenectví se nám velmi vyplatilo. Naopak, když jsme se po roce 1945 tak trochu i z vlastní vůle pokusili tuto orientaci změnit, skončilo to mnohaletou pohromou. Samozřejmě máme právo a taky možnost kritizovat socialistické rysy EU a hledat proti nim spojence: jenom proboha ne v Rusku a v Číně.

Máme v současné době takovou míru svobody rozhodování, jakou jsme neměli snad nikdy v našich novodobých dějinách. Pokud se rozhodneme špatně, bude to naše odpovědnost. Sny o absolutní suverenitě jsou sny rybářovy ženy ze známé pohádky o zlaté rybce. Dobře víme, jak to s ní dopadlo. A dbejme na to, ať nedopadneme stejně.

S pozdravem