Jak volit prezidenta

Otázka z titulku se opět aktualizuje – ne ovšem v souvislosti s nynější volbou prezidenta, nýbrž s tou příští. Ve středu se mají sejít předsedové parlamentních stran v Senátu, aby o problému rokovali.

Lid je pro přímou volbu. Důvod je zjevný: přímá volba nabuzuje pocit, že každý má skutečné právo spolurozhodovat. Vzhledem k tomu, že nejde o volbu strany s programem, ale jedince, jehož příští pravomoci jsou podle ústavy dílem skrovné, dílem mlhavé, je pravděpodobné, že osobní vklad voliče se bude podobat osobnímu vkladu majitele losu v nějaké velké loterii.

Přitom by v zásadě nemělo jít o to, jaký způsob volby je nejpřitažlivější pro veřejnost, ale co je nejúčelnější z hlediska našeho politického systému a z hlediska potřeb a zájmů České republiky: mají volit všichni nebo jen více či méně omezený okruh volitelů?

Hlavní problém je jakási dvojznačnost prezidentské funkce. Ústava mu vymezuje poměrně skrovné, i když, pokud jde o některá jmenování, problematické pravomoci. Pak existují faktické pravomoci, které jsou podstatně širší: prezident si může vybojovat právo mluvit do spousty věcí jednak díky nejasným formulacím ústavy, jednak díky tradici a precedentům, které jsou jaksi „mimo“ ústavu. Proto naši prezidenti často zasahovali do každodenní politiky buď zákulisními intrikami, nebo osobní agresivitou těžící z autority úřadu. Přímá volba velmi posílí prezidentovy možnosti v této druhé, „mimoústavní“ rovině. Dodá mu k tomu sílu. Výsledkem v takových případech bývá jakási faleš: prezident tvoří protiváhu vůči vládě a parlamentu.

To, co bude hrát v případě přímé volby v prezidentské kampani mimořádnou roli, budou mimopolitické vlivy (popularita „osobnosti“ ve veřejnosti), schopnost vytvořit si a taky ovšem zaplatit zázemí pro kampaň. Ta bude zaměřena na získání přízně lidu, jíž, jak známo, se dá poměrně snadno dosáhnout útokem na city a nižší pudy lidí.

V takové volbě může snadno vyhrát „nepolitická“ osobnost (tj. osobnost nezařazená do politických souvislostí a vazeb). Stane se okamžitě předmětem zápasu mezi vládními stranami a opozicí – zde na české politické scéně zeje propast. Bude nástrojem vlády nebo trojským koněm opozice? K tomu, aby dělala vlastní, nezávislou politiku, jí nejspíš budou chybět základní technické instrumenty. A k tomu, aby vzdorovala těmto tlakům, taky.

Je samozřejmě, teoreticky vzato, možné a žádoucí, aby se prezident nepletl do praktické denní politiky, aby se pokusil zlomit tu strašnou českou tradici, soustředil se na to, co mu umožňuje ústava, a nanejvýš ještě na to, aby usiloval o komunikaci mezi vládou a opozicí a o snížení napětí mezi nimi. Mandát z přímé volby by mu to usnadnil, ale svod, který ten mandát přináší, byl dosud vždycky daleko přitežlivější.

Takže jedinou zjevnou výhodou přímé volby je, že v každém případě bude někdo zvolen. Je otázka, zda je to výhoda dostatečná: nejde přece o snadnost, ale o efektivitu volby.

22. září 2007