T G M

Nadešel den 14. září a s ním sedmdesáté výročí smrti T. G. Masaryka. Pietní akty, mj. i na Hradě. Projevy, od nichž člověk neočekává nic objevného, protože se to při takových příležitostech nehodí (za tím účelem se pořádají vědecké konference).

Zatímco premiér Topolánek odvedl na Hradě standardní výkon, jaký se od premiéra očekává, to znamená neřekl vlastně nic a tím taky nic nepokazil, prezident příjemně překvapil střízlivým a věcným tónem, u něho poměrně nezvyklým. Poradce, který mu proslov připravil, si zaslouží uznání. Samozřejmě, překročit vlastní stín bývá velmi obtížné, a pro hlavu státu zvlášť: ČSR byla sice, jak Klaus uvedl, svobodnějším státem než stará monarchie, ale jen pro Čechy (a částečně i se Slováky, s nimiž se v Maďarském království v posledních desetiletích nezacházelo právě v rukavičkách). Také k větám „I jako prezident republiky vstupoval, často pod pseudonymy, do veřejných mediálních polemik. Jako jeden z prvních pochopil, jakou roli hraje image politika a také je velmi promyšleně a obratně vytvářel.“ Lze něco přičinit. Formulace správně naznačuje, že to dělal už předtím, než se stal prezidentem. Projev už nezmiňuje (nehodilo by se to, jistě) že často nejen jak se patří strhal své protivníky, ale taky sám sebe pořádně vychválil (pod pseudonymem se to smí, pokud to ovšem nepraskne). Prezident Klaus publikuje pod svým jménem, takže lze doufat, že zrovna v tomhle svého velikého předchůdce nenapodobuje.

Říci v pietní vzpomínce něco nového je těžké. Naštěstí to, jak se doba proměňuje, vrhá světlo vždy na trochu jiné stránky státníkova odkazu a dá se mluvit o nich. Obyčejně každý zdůrazňuje Masarykův kriticismus, což velmi kontrastuje s ohavným fangličkářstvím, jež masarykovské oslavy už standardně provází: exhibice v sokolských, legionářských a skautských uniformách, probíhající příznačně v muzejních prostorách – zesnulý státník si to tak trochu zaslouží, protože toto uctívání, které se stalo folklórem, nejen trpěl, ale i potichu podporoval – velcí lidé mívají velké chyby a otci národa nechyběla pořádná dávka samolibosti. Obávám se, že v současné době jsou nejhorlivějšími organizátory fangličkářských oslav různí agenti Kremlu (což se samozřejmě akce na Hradě netýká). To si Masaryk, jak vyplyne z dalšího, opravdu nezaslouží.

Každý s oblibou mluv o Masarykově kriticismu. Je ovšem třeba hned dodat, že aby člověk dokázal tak důsledně myslet o ožehavých věcech (nacionalismus neštítící se podvodů, antisemitismus), a aby dokázal jen s malým hloučkem podporovatelů vystoupit proti rozběsněné většině, musí napřed něčemu věřit. Jinak jeho kritice hrozí, že bude nakonec jen remcáním kverulanta, který, jakmile narazí na odpor, stáhne ohon a zaleze pod stůl. Masaryk říkal (a to se dnes příliš nepřipomíná), že česká otázka je otázkou náboženskou – což podle něho ostatně platí pro každý národ. Jeho náboženské vyznání bylo hodně osobní – ale bylo to náboženské vyznání, a to křesťanské, a je obtížné mu na ně brát právo. V domě Otce mého jsou příbytkové mnozí. V době, kdy u nás skoro nikdo nevěří skoro v nic, je dobré to připomenout.

Masaryk byl umírněný nacionalista a socialistické ideje mu byly blízké. Přitom ovšem už od počátku zásadní odpůrce marxismu a (evropského, předbolševického) komunismu. Bývá zvykem citovat z jeho rozsáhlého díla několik okřídlených sentencí, dovolím si přidat jednu, která tam výrazně chybí, protože se zatím jaksi nehodila: „Základní lež komunismu právě, že každý má chtít, co má soused, a každý má být, co je druhý.“ Je opravdu umění říci jednou větou skoro všechno.

A další věc – Masarykův poměr k bolševismu. Měl jasno v té základní věci: že je to jen překabátěný ruský imperialismus, který se odjakživa nestydatě maskoval různými mesianistickými ideologiemi. „Rusové a taky bolševici jsou děti svého carismu; ten je staletími vychovával a vytvářel. Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismu. Mají carskou uniformu, třebaže ji nosí naruby, a Rus dovede nosit na ruby, jak známu také boty.“ Takže neměl žádné iluze o té zvláštní směsi teroru a propagandy, z níž se v Rusku tehdy stavěla budoucnost: „Rusko je dům zbudovaný z papíru, slepeného krví.“

Je to vlastně varování: tak, jako podstatu Ruska nijak podstatně nezměnila říjnová revoluce 1917, nezměnila ji ani perestrojka a zhroucení SSSR. Je třeba Rusko poznávat. Je účelné s ním nějak vyjít. Ale při tom všem si musíme velký pozor na to, aby nás během této naší ušlechtilé činnosti znovu nesežralo.

To, co Masaryk o Rusku napsal, nám při tom snažení může být velmi užitečné.

15. září 2007