Hajlování

Hajlování je dnes, jak se zdá, v kurzu: první případ jsou hajlující záklaďáci v jakýchsi rakouských kasárnách. Beru je jako Boží trest, seslaný na rakouského ministra obrany za jeho hloupé řeči o protiraketové základně v ČR a Polsku. Druhá záležitost se nás týká bezprostředněji, jde o údajné hajlování fotbalisty Horvátha. Ten se pokoušel během utkání uklidnit gestikulací rozběsněné publikum. Jeho gesta vzbudila podezření, zasedlo koncilium, povolalo specialistu na hajlování a z jeho posudku vyplynulo: za prvé, že fotbalistovo gesto naplnilo všechny znaky hajlování (to je zvláštní, myslel jsem si, že přitom musí člověk stát v pozoru s levou paží připaženou, ale nejsem specialista na hajlování); za druhé, že nemůže být považováno za projev extremismu, protože nebylo provázeno verbálním pozdravem; a za třetí, že se přesto mohlo extremistům líbit. V důsledku toho musí pan Horváth vysolit dvě stě tisíc.

V souvislosti s aférou jsou zajímavé dvě věci: jednak co vede hajlující, aby se chovali tak, jak se chovají, a za druhé, proč na to úřady reagují tak, jak reagují.

Pokud jde o to prvé, ty lidi nepochybně přitahuje zakázané ovoce. Hajlování se trestá, ale zase ne tak, aby se to nedalo přežít. V tom chování je jakási únava ze svobody: konečně něco, co se nesmí! Už se nám po tom stýskalo.

Navíc: ta gesta symbolizují divoké násilí. Násilí je jednoduchý prostředek na řešení problémů. Všude kolem nás je ho už dlouho poměrně málo. Žijeme v období dlouhého míru, a těm lidem se po násilí stýská.

A konečně potřeba nepřítele: kde je násilí, tam musí být nepřítel, a naopak. Kdyby nepřítele nebylo, je třeba si ho vymyslet. Na stadionu je nepřítel jasný: fanoušek druhého klubu.

Zbývá vyřešit, proč úřady reagují tak, jak reagují, tj. neuroticky (je mi líto, ale spektakulární postih pana Horváta je podle mne projev jakési neurózy; obvinění mi připadá neprokazatelné). Hrozí opravdu nebezpečí nacismu nebo něčeho podobného? Ano i ne. V naší společnosti je nezanedbatelné procento lidí, kterým chutná zakázané ovoce, stýská se jim po násilí a potřebují nepřítele. Zbývá vymyslet ideologii, aby se z nich stala skutečná hrozba. Fotbal jí není, ale nevraživost mezi příznivci fotbalových klubů není jedinou formou xenofobie, která evropskou společnost trápí. Kdo si např. u nás ví rady s romským problémem! Odtud úřední neuróza, která ovšem neřeší nic.

lidovky.cz 7. září 2007