O agentech šejdrem

Podivná diskuse na téma agenti a kolaboranti proběhla v srpnu na stránkách Lidových novin. Podivná ze strany kritiků i obhájců způsobu, jak k problému přistupují média, jmenovitě MfD.

Spor otevřel 23. srpna Jan Hnízdil. Kritizuje „mladé“ novináře z MfD, že loni otevřeli problém dopingu vrcholových sportovců „ČSSR“. Důkazy žurnalistů byly prý mlhavé, ale obviněným se už nepodařilo přesvědčit veřejnost o své nevině. Rok poté se tamtéž objevily články o údajné spolupráci herce Dvořáka a dalších s StB. Bylo zaseto „sémě nenávisti“ a lidé označení jako spolupracovníci komunistické policie se „stali terčem veřejného odsouzení“. Přitom se ke spolupráci zavázali za nejasných okolností, v těžké životní situaci, nebo dokonce pod nátlakem.

Navíc právo soudit tyto lidi má jen ten, koho režim nejvíce pronásledoval. Vzniká černobílý obraz, kdy na jedné straně jsou spolupracovníci StB líčeni jako bezpáteřní a zlí, na druhé straně jejich oběti jako charakterní a čestné. Mediální pozornost se přitom (nespravedlivě) soustřeďuje na spolupracovníky z řad vrcholových sportovců, zpěváků a herců.

To jsou opravdu zvláštní argumenty. Především, souhlasím, je třeba rozlišovat. Takže především: něco jiného je doping a něco jiného je spolupráce s StB. Spolupráce s StB je nesrovnatelně horší. Jedno ovšem mají společné: obojí se dělat nemá. Doping proto, že je to fixlování a porušení zásady fair play. A o věcech, které se dělat nemají, se psát naopak má, jinak se budou dělat dál.

Bylo jen velmi málo podivínů, kteří s StB spolupracovali iniciativně a s chutí. Většinou se dali najmout tací, na něž StB něco věděla a mohla je vydírat, nebo tací, kteří se tak mohli domoci výhod, jež by jinak neměli. Mezi jednotlivými případy jsou samozřejmě rozdíly – něco jiného je, když někdo denuncoval, aby mohl jezdit na Západ na dovolenou, a když se někdo upsal, aby ho po desetiletém věznění pustili o pár let dříve. Společné mají všechny tyhle případy jen jedno, totiž že se to dělat nemá.

Požadavek zvláštní kompetence, jíž by měl být vybaven kritik, je absurdní. V tom případě by dnes neměl nikdo právo kritizovat genocidu Arménů, protože žádní pamětníci už nežijí. Nemravné věci má právo soudit každý. Vlastně nejen právo, nýbrž povinnost. Jinak by nebyl možný výkon spravedlnosti.

Jistě je rozdíl mezi jednotlivými konfidenty a je rozdíl mezi jejich jednotlivými obětmi. Byly případy, kdy donášel konfident na konfidenta (což je ostatně běžná policejní praxe). Při všem respektu k těmto rozdílům je třeba mít na zřeteli, že základní rozdíl je a zůstává rozdíl mezi donašeči na jedné a jejich obětmi na druhé straně. Stejně jako vražda zůstává vraždou, i když jde o vraždu darebáka. Označení denuncianta neznamená ještě uctívání obětí: ale základní rozdíl mezi obětí a denunciantem zůstává zachován: totiž ten, že denunciant se pro denunciantství rozhodl, kdežto jeho oběť nemůže za to, že si ji jako oběť vyhlídl.

Že v centru pozornosti médií jsou především mediálně známí lidé, je normální: je to odvrácená stránka příjemností, s nimiž je mediální známost spojena. A vůbec to neplatí jen o agentech StB: kdo by si všiml podezření z půlmilionového úplatku, kdyby jeho domnělým příjemcem nebyl místopředseda vlády a předseda KDU-ČSL?

Takže není divu, že pan Hnízdil nakonec dospívá k jednoznačnému závěru: „Regulace médií nemůže být ponechána jen neviditelné ruce trhu“. Pan Hnízdil požaduje cenzuru, samozřejmě jen v tom nejlepším slova smyslu.

Jeho oponenti (LN 29. srpna) však taky nejsou příliš přesvědčiví. Pan Šatylov zřejmě nezná české poměry do detailů. Jeho předpoklad, že většina udavačů byli spisovatelé, zpěváci, herci etc., vyvrátí už jen zcela letmé prolistování Cibulkových seznamů. StB pracovala racionálně, byla to policie, i když zvláštního ražení, a potřebovala mít pod kontrolou celou společnost. A mluvit dnes o tom, že kolaboranti a konfidenti měli být zbaveni některých základních občanských práv, je víc než opožděné: teď, jak vidno, se musí bojovat o to, aby se o kolaboraci a konfidentství vůbec smělo veřejně mluvit.

Ještě nepochopitelnější mi je stanovisko Jana Urbana. Ten to pojímá generačně: generace „Gottwaldových vnuků“, ke které sám patří, generace „na zvracení“, jak říká, nejprve v šedesátých letech odmítla stalinistické nadšení svých rodičů, aby o pět let později ve své velké většině držela ústa a krok s komunistickým režimem. Měla by tedy být vyloučena z posouzení těch událostí.

Stejně jako pan Urban patřím ke generaci, kterou nazývá „Gottwaldovými vnuky“ (a stejně jako pan Urban jsem kdysi podepsal Chartu 77). Takže se ptám: kdo dal panu Urbanovi placet na to, aby mluvil jménem celé generace? Proč nemluví jen za sebe? Navíc je jeho generační sebekritika pseudosebekritikou, protože jako chartista se jistě k té většině, co držela ústa a krok, nepočítá. A jeho požadavek je stejně absurdní jako požadavek pana Hnízdila, jen zrcadlově převrácený. Soudit minulost má právo (vlastně povinnost) každý. Nemůžeme se hádat o to, komu toto právo odepřeme.

Na argumentaci těch, co Hnízdilovo stanovisko podporují, je pozoruhodné osobní, citové zaujetí pro problém agentství a neobyčejná dávka nenávistnosti. Pan Vlk by navíc okruh témat, o nichž se nesmí psát, ještě rozšířil o „takzvané selhání odbojářů, partyzánů a dalších v komunistických mučírnách“ (naráží zjevně na Julia Fučíka). Srovnávat psaní dnešní MfD s Rudým právem padesátých let vzbuzuje pochybnosti a autorově příčetnosti. V pozadí je, jak to u pana Vlka bývá, německý nepřítel, vlastník MfD (své nenávistné výlevy ovšem pan Vlk zveřejňuje v novinách, které patří témuž vlastníkovi).

Pokud jde o Václava Kamrlíka, je obdivuhodné, jaké argumenty si našinec dokáže vymyslit. „Spolupracovat se státem bylo podle tehdejších morálních norem (?!) občanskou povinností stejnou, jako je dnes loajalita k zaměstnavateli… řada občanů byla členy komunistické strany či příslušníky milicí nebo sloužila u pohraniční stráže, případně zastávala významné společenské postavení (manažeři, umělci, duchovní(!!), pracovníci jurisdikce, státní správy atp.).“ Podle této logiky kolaborovali všichni – a tedy vlastně nikdo. Je postavena na matení a zastírání rozdílů a hranic. Vyrábět chleba a projektovat silnice je něco podstatně jiného než dělat vyšetřovatele StB. Dělat dobrý chleba je ctnost za všech režimů. Duchovní měl ve společnosti úplně jiné postavení než tajemník KSČ. K pohraniční stráži záklaďáci (její nejpočetnější část) rukovali, do lidových milicí se dobrovolně vstupovalo.

PaN Makrlík se stylizuje do pózy bojovníka za lidská práva: „Jde tedy možná o miliony občanů této země (tolik udavačů tu zase přece jen nebylo, bd), kteří mohou být kdykoli několika větami mediálního pracovníka dehonestováni, čili, abych mluvil jako občan Evropské unie, vystaveni ponižujícímu jednání, zbaveni lidské důstojnosti, a dokonce diskriminováni – zbaveni části občanských práv bez soudu (lustrační zákon), degradováni v zaměstnání, a dokonce vyhozeni z práce.“ Když se někdo rozhodne věnovat se něčemu, co se ve společnosti právem těší opovržení (pedofilie, udavačství), musí počítat s tím, že ho ostatní budou pojednávat s určitým opovržením. Pokud neudělá to, o čem píše pan Urban a v čem má pravdu: totiž nedá najevo, že to nezvládl, je mu to líto a prosí o odpuštění. Je to taky jediná cesta, která dává naději, že se v budoucnu něčeho podobného vyvaruje. Obhájci udavačů a kolaborantů navrhují něco jiného: téma tabuizovat. A shánějí pro to ty nejroztodivnější argumenty. Je v tom nevíra v otevřenou diskusi, v níž vyjde najevo pravda, v níž má člověk šanci pravdu prosadit. „Demokracie je diskuse“, přesněji řečeno, demokracie je mimo jiné i svobodná diskuse. A bez svobodné diskuse nezbude z demokracie nic.

2. září 2007