Co s problematickými seniory

České televizi náleží zásluha, že v pátečních Událostech (televizních) otevřela závažný společenský problém: v domovech důchodců je v současné době umístěno asi 8% notorických potížistů. Napadají své spolubydlící, jsou sprostí vůči klientům (?) a personálu. Ti, kteří jsou ještě schopni samostatného pohybu, občas uprchnou do nejbližší hospody, kde se zhulákají a pečovatelky je pak pomocí různých technických pomůcek namáhavě dopravují zpátky do domova.

Musím se přiznat, že pro ten poslední přestupek mám jisté pochopení. Podobně tu a tam prchne nějaké zvíře ze zoologické zahrady. Nebere přitom v úvahu, že zahrada stojí většinou v končinách, jejichž klima vůbec neodpovídá tomu, do kterého je stvořeno, že nejspíš nenajde přirozený zdroj obživy, že prchá do svobody, s kterou nemá žádné praktické zkušenosti, a pokud je snad někdy mělo, dávno na ně zapomnělo. V útěku nepřizpůsobivého seniora (stejně jako v útěku chovance ZOO) se pojí neodolatelný pud svobody se zoufalou a beznadějnou snahou uniknout zubaté. Aspoň zdánlivě a aspoň na chviličku.

Nepřizpůsobivý senior ovšem představuje pro pečovatelskou organizaci i pro pečovatelský stát problém. Pěkně to vysvětlil jakýsi radní pražského magistrátu za ODS, jehož jméno jsem zapomněl: „Oni si myslí, že se jim nemůže nic stát, ale v tom se setsakramentsky mýlí. Může!“. Vyjádření pana radního připomíná ne úplně náhodou jednu dosti slavnou pasáž z Haškova Švejka. Signalizuje, že se chystá rázné řešení: totiž vytvoření Domovů důchodců se zpřísněným režimem, určených pro problematické seniory. I o tom byla totiž v ČT řeč. Půjde, pokud tomu dobře rozumím, o jakési Mauthauseny s lidskou tváří. O potížisty tam bude dbát výhradně mužský personál - kádrové zabezpečení by mohl obstarat pan poslanec Vondruška z KSČM, má s tím bohaté zkušenosti.

Zbývá dořešit dva problémy: za prvé, jak identifikovat problematického seniora, respektive ten stupeň seniorovy problematičnosti (protože co si budeme povídat, problematický je každý senior), který už si zaslouží internace do Domova se zpřísněným režimem. Aby bylo rozhodnutí neotřesitelné, musí se v něm pojit autorita odborníka s autoritou hlasu lidu. Řešení je nasnadě: aby to bylo po všech stránkách demokratické, podá návrh odborná komise a odsouhlasí je plebiscit. O jeho šíři – zda půjde jen o osazenstvo a samozřejmě i zaměstnance příslušného domova, nebo bude rozhodovat obec, případně kraj, což by legitimitu rozhodnutí podstatně zvýšilo - bude třeba ještě rozhodnout. Šikovné by bylo spojit Zákon o mimořádných domovech důchodců (předpokládám, že se to bude řešit demokraticky jako odsun Němců, tj. zákonem) s chystaným Zákonem o euthanasii - problém je podobný, resp. ve svých důsledcích totožný. Samozřejmě o ukončení svého života má v zásadě právo rozhodovat každý sám, ale silný hlas lidu má z demokratického hlediska před slabým hlasem osamělého jedince nepochybně přednost.

A nakonec to nejzávažnější: co s nepřizpůsobivými seniory, kteří se dosud internaci v Domovech důchodců lstivě vyhýbali? Mají snad být před chovanci Domovů nespravedlivě zvýhodněni? Píšu o tom, protože problém se osobně dotýká i mne samotného: jsem typickým příkladem nepřizpůsobivého seniora, o čemž svědčí mj. řada čtenářských dopisů, které dostávám. Většinou začínají oslovením „Dědku uslintaná“. Myslím, že by se zákon měl vztahovat i na ně, tj. na nás. Vlastně především na nás, protože nejsouce ještě pod odborným dozorem, naděláme nejvíc škody.

Tím bychom dosáhli takového stupně svobody a demokracie, o jaké se nám v minulém režimu ani nezdálo.

2. září 2007