ARCHIV

Postkomunistická politika: Maďarsko a Česko

Při pohledu na Maďarsko (a maďarskou politickou scénu) na první pohled vnímáme spíš odlišnosti – souvisí to mj. i s tím, že Češi zcela spontánně dělí evropské státy na vítěze a poražené (rozuměj v poslední válce) a Maďarsko na rozdíl od ČR patří v tom pojetí do druhé skupiny. Jenže se zdá, že podobnosti, dané společnou historií v poválečných letech, jsou významnější než to, co bylo před tím.

Tak jako u nás tvoří osu maďarského systému politických stran dvě silná uskupení: postkomunističtí socialisté (MSZP) a konzervativní FIDESZ. Mezi oběma protagonisty zeje propast. Není daná jen rozdílnou ideologií (socialisté vznikli z kádárovské MSZMP a mají jakési problémy s minulostí, i když zdaleka ne takové jako KSČM). Napětí posiluje i skutečnost, že v průběhu „změny systému“, kdy se nové demokratické strany věnovaly zásadním ideovým problémům (např. tomu, má-li být na novém státním znaku Svatoštěpánská koruna), se političtí a hospodářští manažeři, vázaní na MSZP (a její předchůdkyni MSZMP), která tehdy ještě zemi formálně spravovala, mocně přiživili na privatizaci státního hospodářství. Strana tak získala spolehlivý ekonomický background, po krátkém čtyřletém půstu se mohla vrátit ke kormidlu a s výjimkou jednoho dalšího čtyřletého období je pevně svírala v rukou.

Síly obou stran jsou v podstatě vyrovnané a volby rozhodují slabší spojenci. Se socialisty spojili svůj osud liberální demokraté, a to natolik, že je to v budoucnu bude stát zjevně pád pod 5%. Podobně dopadl i spojenec FIDESZu a někdejší nejsilnější nekomunistická strana, Maďarské demokratické fórum, které se teď pracně vymaňuje z náručí FIDESZ, ale zjevně za tu cenu, že se dostane z konzervativního bláta do socialistické louže.

Komunikace mezi oběma bloky je stejně obtížná jako mezi ODS a ČSSD. Opozice je v pokušení využívat vládní problémy a skandály k mimoparlamentnímu tlaku na vládu (masové demonstrace za její odstoupení).

Když se do tohoto silového problému dostane nějaký věcný problém, mění se okamžitě v klacek, jímž se protivníci bijí. To je i případ „Maďarské gardy“, mládežnické organizace, kterou založil předseda krajně pravicového mimoparlamentní hnutí Jobbik (což znamená v maďarštině zároveň „ten pravý“ i „ten lepší“). Něco na způsob Ligy polských rodin nebo naší Národní strany. Garda má zaplnit mezeru, vzniklou profesionalizací armády, a vštípit mládeži základní vojenské dovednosti (přitom nejde o ozbrojené uskupení). Cílem je obhajoba národních zájmů a boj s organizovaným zločinem. Členové mají nosit černé uniformy a používat „árpádovskou vlajku“.

Na základě uniforem a vlajky levice okamžitě označila gardu za fašistickou organizaci a vyzvala FIDESZ, aby se od věci distancoval. To je pro FIDESZ obtížné – jednak by tím přiznal, že se musí hájit před obviněním ze sympatií k fašismu, a jednak by si tím znepřátelil voliče strany, která se do parlamentu nedostane ani náhodou, ale např. v druhém kole parlamentních voleb by její voliči mohli být FIDESZu užiteční. Garda není masová organizace, jde zatím o pár lidí, a právně vlastně ještě ani neexistuje.

Problém je přitom jednoduchý. Formálně vzato je organizace, která chce hájit národní zájmy, bojovat s organizovaným zločinem, a je spjata s jednou politickou stranou, v demokracii něco naprosto nepřípustného. Podobný úkol mohou plnit jen organizace celostátní, a o tom, co je národní zájem, musí existovat široký politický konsensus. Mluvit o fašismu je pokrytecké a zavádějící, takové instituce si s oblibou budovaly i „levicové“ totalitní strany, ostatně, jaký je rozdíl mezi totalitní „levicí“ a totalitní „pravicí“!

A tady narážíme na něco, co spojuje postkomunistické Maďarsko s postkomunistickou ČR. Demokratická politika musí stát na nějakém základním srozumění. Na tom základě je pak možné odideologizovat spory jako je ten o Maďarskou gardu, formalizovat je: jen tak jsou řešitelné. Politika v postkomunistickém státě vězí v minulosti tím, že její hybnou silou je nenávist: je to jen pokračování třídního boje jinými prostředky. Kdo ze zúčastněných za to může, bývá často obtížné rozhodnout a není to možná ani podstatné. Podstatné je, že to tak být nemá a nesmí.

Lidové noviny 18. srpna 2007