ARCHIV

Psáno krví

Laureát Nobelovy ceny A. I. Solženicyn poskytl velký rozhovor německému časopisu Der Spiegel. Solženicyn je znám svým kritickým postojem k Západu a vyhraněným ruským vlastenectvím, z něhož jde občas (některým) obyvatelům bývalých ruských kolonií mráz po zádech. Rozhovor obsahuje jistě řadu pozoruhodných a bezpochyby věcných postřehů, ale především spoustu alibismu a mindráků z nezvládnutého, falešného národního sebevědomí. Přináším tu nejzajímavější výňatky z rozsáhlého interview, můj komentář bude následovat.

Nejprve na otázku, proč odmítl vyznamenání od Jelcina a přijal vyznamenání od Putina.

V roce 1998, v nejhlubším bodě národní bídy, vyšla má kniha „Rusko v pádu“. Tehdy Jelcin osobně nařídil, abych byl vyznamenán nejvyšším státním řádem. Odpověděl jsem, že nemohu přijmout vyznamenání od státní moci, která Rusko přivedla na práh zkázy. Státní cena, kterou jsem dostal nyní, není udělována přímo prezidentem, nýbrž skupinou všeobecně vážených expertů, již tvoří ruští badatelé a tvůrci z oblasti kultury, lidé bez poskvrny, těšící se ve svých oborech absolutnímu respektu. Prezident jako první člověk ve státě tuto cenu předává v den státního svátku. Když jsem vyznamenání přijal, vyjádřil jsem naději, že trpké zkušenosti Ruska, jejichž studiu a hodnocení jsem věnoval celý svůj život, by nás měly chránit od nových neblahých pádů.

Ano, Vladimír Putin byl důstojník tajné služby, v tom máte pravdu, ale nebyl vyšetřovatelem KGB ani velitelem tábora v Gulagu. Zpravodajské služby, příslušné pro aktivity v zahraničí, nejsou v žádné zemi likvidovány, v mnohých zemích jsou dokonce oslavovány. Nikdo nepřišel na nápad vyčítat George Bushovi st. jeho dřívější činnost v čele CIA.

Na otázku, že Putin prohlásil , že je třeba skoncovat se sebemrskačským nazíráním minulosti, a že je snaha vnutit Rusku „zvnějšku“ pocity viny.

S poukazem na to, že se tak děje „zvenčí“ není v neprávu: vidíte přece, že všude ve světě rostou obavy, jak se USA pokoušejí plnit svou novou monopolní roli vedoucí mocnosti světa – také na účet Ruska. Pokud jde o „sebemrskačské nazírání na minulost“, bývají bohužel dodnes ztotožňovány pojmy „sovětský“ a „ruský“. Už v sedmdesátých letech jsem s tím polemizoval. Jenže všichni, Západ, země někdejšího socialistického tábora, bývalé sovětské republiky, zacházejí s těmito pojmy lehkomyslně.

Stará generace politiků v zemích spravovaných kdysi komunisticky necítí vůbec žádnou lítost. A politický dorost si se svými nároky a obviněními bere na mušku vždy ten nejpohodlnější cíl – nynější Moskvu. Tak, jako kdyby se tito lidé byli sami hrdinsky osvobodili a nyní vedou nový život, zatímco Moskva zůstala komunistická.

Doufám, že tento chorobný postoj se brzy stane minulostí. Všechny národy, které musely s utrpením snášet komunismus, by měly nazřít, že on byl pravou příčinou trpkých zkušeností v jejich dějinách…

(a pokud jde o Rusko:)

Když se my všichni budeme na svou minulost dívat střízlivě, bude i v naší zemi s nostalgií po sovětských poměrech brzy konec. A země východní Evropy a bývalé sovětské republiky překonají své instinktivní stanovisko, podle něhož je historická cesta Ruska zdrojem všeho zla. Je nepřípustné prohlašovat osobní hrůzné činy konkrétních vůdců nebo politické zločiny režimu za viny ruského lidu a jeho státu nebo je odvozovat z údajně chorobného založení ruského národa, jak se to na Západě často děje. Tyto režimy se totiž mohly udržet jen krvavým terorem v Rusku. Je zjevné, že jen z vlastní vůle uznaná vina může být zárukou ozdravění národa. Stálé výčitky zvnějšku jsou spíše kontraproduktivní.

(Ad říjnová revoluce: Solženicyn tvrdí, že šlo o perfektně provedený státní převrat, zorganizovaný Lvem Tráckým. Podařil se díky bezradnosti Kerenského vlády. Skutečná revoluce byla ta únorová, důsledek chyb předchozího politického vedení, které se vlastní vinou dostalo do konfliktu se vzdělanými vrstvami ruské společnosti. K úloze Lenina a bolševiků:)

Z toho ovšem vůbec neplyne, že by Lenin byl jen náhodnou figurkou nebo že by finanční podíl německého císaře Viléma byl nepodstatný. Na říjnovém převratu není nic, co by se dalo vysvětlit povahou Ruska – naopak: tento puč zlomil Rusku páteř. Nejzřetelnějším důkazem je rudý teror – ochota revolučních vůdců utopit Rusko v jeho vlastní krvi.

(na otázku ohledně jeho knihy „Dvěstě let spolu“, popisující rusko-židovské soužití v Rusku a jeho údajné problémy)

Rád bych se vyhnul tomu, k čemu svou otázkou míříte: nechci nikoho vyzývat, vážit podíly na vině nebo srovnávat morální odpovědnost jednoho nebo druhého národa. Vyzývám lidi, aby si udělali jasno o své cestě.

V mé knize můžete najít odpověď na Vaši otázku: „Každý národ má převzít morální odpovědnost za svou minulost – také za její hanebné stránky. Jak to může udělat? Tak, že se pokusí pochopit: proč něco takového připustil? Kde tu byla naše chyba? Mohlo by se to stát znovu? To je duch, v němž se židovský národ musí vyrovnat s odpovědností za své revoluční vrahouny a jejich ochotné přisluhovače, kteří se dali tak snadno naverbovat – a nemusí se to stát před očima ostatních národů, nýbrž jen před sebou samým a před svým svědomím, před Bohem. Tak, jako i my Rusové musíme nést odpovědnost za pogromy, za nelítostné drancující rolníky a námořníky, kteří běsnili jako divoká zvířata.

(k problému hodnocení Gorbačova a Jelcina)

Na Gorbačovově způsobu řízení státu překvapuje politická naivita, nedostatek zkušenosti a nezodpovědnost vůči vlastní zemi. To nebyl výklon moci, ale nesmyslná rezignace na moc. Cítil se být v tomto způsobu jednání potvrzen nadšením Západu. Je ovšem nutno připustit, že to byl Gorbačov a ne Jelcin – jak se všeobecně tvrdí-, kdo dal našim občanům poprvé svobodu projevu a volnost pohybu.

Jelcinova nezodpovědnost vůči našemu lidu nebyla o nic menší, jen se vztahovala k jiným oblastem. Snažil se dát státní majetek co nejrychleji do soukromých rukou, as vydal bohatství Ruska bezuzdné loupeži; šlo přitom o miliardové částky. Aby si zajistil podporu regionálních knížat, vyzval je přímo k separatismu, nechal schválit rozhodnutí, která měla ruský stát roztrhat na cucky. Tím bylo Rusko oloupeno o svou zaslouženou historickou roli a o své postavení na mezinárodní scéně. Což bylo ze strany Západu oceněno hlasitým potleskem… Putin převzal zemi vyplundrovanou a úplně vyvedenou z rovnováhy, s obyvatelstvem většinou deprimovaným a zchudlým. Začal dělat to, co bylo možné – a možná byla pomalá obnova, krok po kroku. Tohoto úsilí nebylo hned zpozorováno a už vůbec ne oceněno. Můžete vůbec vyjmenovat příklady z dějin, kdy byla snaha o obnovu silného státního vedení zvenčí vzata v úvahu blahovolně?

(k diskusi o „ruské národní ideji)

Když se v postkomunistickém, Rusku ve spěchu rozproudila diskuse o národní ideji, pokusil jsem se přivodit jakési ochlazení – námitkou, že se po všech ztrátách, které nás stály Spoustu sil, na delší dobu musíme spokojit s jednoduchou úlohou: zachránit zanikající ruský národ.

(k neporozumění mezi Západem a Ruskem)

Pro mne jsou nejzajímavější psychologické důvody: v Rusku ani na Západě se iluze nekryjí se skutečností. Když jsem se v roce 1994 vrátil do Ruska, zažil jsem zbožnění západního světa a státního zřízení zcela odlišných zemí. Nespočívalo na skutečné znalosti nebo na vědomé volbě, nýbrž spíš na přirozeném odmítání bolševického režimu a jeho protizápadní propagandy. Tato nálada se změnila poté, co NATO brutálně bombardovalo Srbsko. Byla učiněna silná černá čára, která se už nedá vygumovat, a věřím, že vede všemi vrstvami ruského obyvatelstva. K tomu přistoupily pokusy NATO zatáhnout do své sféry části rozpadlého SSSR, především – což bylo zvlášť bolestné – Ukrajinu, zemi, jež je s námi úzce spřízněna, s níž jsme spojeni miliony důvěrných vztahů. Ty by teď mohly být v okamžiku přeťaty hranicí vojenského paktu.

Do té doby byl u nás Západ považován za rytíře demokracie. Teď jsme museli zklamaně konstatovat, že západní politika je vedena v první řadě pragmatismem, navíc často sobeckým a cynickým. Mnozí Rusové to zažívali jako zhroucení jejich ideálů. Západ se radoval nad koncem obtížné studené války a po léta a Jelcinovy vlády sledoval anarchii uvnitř Ruska a rezignaci na všechny pozice vně. Zvykl si rychle na myšlenku, že Rusko je teď skoro zemí třetího světa a že to tak bude navždy. Když Rusko začalo znovu sílit, reagoval Západ panicky – snad pod vlivem zcela nepřekonaných obav.

(a na námitku, že v obavách byla reminiscence na někdejší SSSR, říká Solženicyn)

Zbytečně, Ale již dřív Západ propadl iluzi – nebo předstíral, že tomu skutečně věří -, že Rusko je již mladou demokracií, ačkoli po tom nebylo ani stopy. Je přece zjevné, že Rusko není ještě žádná demokracie, začíná teprve budovat demokratický řád. Je jen příliš snadné, předkládat naší zemi dlouhý seznam omylů, opominutí a porušení norem. Ale v tom boji, který začal 11. září 2001 a který ještě pokračuje, nabídlo Rusko Západu svou podporu – zřetelně a jednoznačně. Tato podpora byla odmítnuta – z určitého psychologického naladění nebo z chorobné krátkozrakosti. V Afghánistánu Spojené státy naši pomoc akceptovaly, ale Rusku byly kladeny stále nové podmínky. Nespokojenost Evropy s Ruskem je zase bezpochyby spjata se západními obavami o zásobování energií, a ty nemají vlastně žádný základ.

Může si však Západ tváří v tvář novým nebezpečím vůbec dovolit odmítavý postoj k Rusku? Ve svém posledním rozhovoru před návratem do Ruska, který jsem poskytl časopisu Forbes, jsem řekl: „Když se díváme daleko do budoucnosti, můžeme v 21. století objevit i dobu, v níž budou USA spolu s Evropou Rusko ještě velmi potřebovat jako spojence.“

(Následuje pasáž o tom, zda může být Německo mostem mezi Ruskem a zbytkem Evropy – Solženicyn je velmi pro -, o konečně o postavení a úloze pravoslavné církve v Rusku. Složenicyn se vyjadřuje k názoru, že pravoslavná církev se stává opět státní církví, jejíž úlohou je legitimovat momentálního vládce v Kremlu)

Ne, naopak. Je obdivuhodné, jak si církev v těch málo letech, které uplynuly od doby, kdy byla zcela podrobena komunistickému státu, dokázala znovu vybudovat nezávislé postavení. Nesmíme zapomínat, jak strašné ztráty na lidských životech musela Ruská pravoslavná církev snášet po takřka celé dvacáté století. Nyní se opět staví na nohy. A mladý postsovětský stát se učí respektovat církev jako svébytnou a nezávislou instituci. Sociální doktrína Ruské pravoslavné církve jde o hodně dál než vládní program. V poslední době vyzývá metropolita Kiryll, který nejzřetelněji vyjadřuje stanovisko církve, k tomu, aby byl změněn daňový systém – což nevede vůbec stejným směrem, jak si to vláda představuje. A to dělá veřejně v televizním vysíláním s celostátním pokrytím.

28. července 2007