ARCHIV

Poznámka k české politice (zahraničněpolitická situace)

Tato poznámka se váže na předchozí.

Většinou se tvrdí, že na preference strany nemá její zahraničněpolitická koncepce velký vliv. To však vždycky není pravda (Schröder vyhrál v Německu poslední volby na zahraničněpolitickém tématu), a pak, zejména pro malou zemi má otázka její bezpečnosti v mezinárodním kontextu klíčový význam, preference sem, preference tam.

V poměrně nedávné minulosti nás stínový ministr zahraničí ODS Zahradil seznámil se svou ideou „osy zla“ Berlín – Vídeň – Budapešť. Tato fantastická představa vznikla jako improvizace v reakci na kritiku Benešových dekretů a je výrazně „čechocentristická“ (celá Evropa se točí kolem našich problémů s minulostí). Mezitím se vykrystalizoval přízrak daleko hrozivější osy Paříž – Berlín – Moskva. Vytváří se jako reakce na americkou dominanci v současném světě, v situaci, kdy je Západ vystaven novému globálnímu nebezpečí, mezinárodnímu terorismu. Ppoprvé od skončení studené války hrozí rozdělit dosavadní atlantickou jednotu. Jde zatím o náznak nového a docela neočekávaného přeskupení sil v našem ne příliš vzdáleném okolí, které pro ČR a její zahraniční politiku znamená výzvu a které nelze nazírat podle navyklých schémat českého nacionalismu. Je v první řadě důsledkem toho, že dlouhodobě zmizel ruský tlak, stmelující v druhé polovině 20. století západní země, a nová ohrožení si Evropané zatím příliš neuvědomují.

Pokud by podobné souručenství silných států v naší blízkosti mělo opravdu vzniknout, znamenalo by velké nebezpečí nejen pro Českou republiku, ale pro všechny evropské postkomunistické země mezi Západem a Ruskem. Tyto státy jsou vesměs dosti slabé (relativně nedávno se vymanily z ruského panství, existují v nich často silná a dobře organizovaná uskupení žijící z melancholického vztahu k minulosti a ruské nadvládě). V rusko-německo-francouzském bloku budou sice obě západní země představovat ekonomicky mohutnou sílu, ale mocensky jim bude Rusko víc než rovnocenným partnerem. Rusko trpí od svého znovuzrození v šestnáctém století představou, že jediný způsob, jak může účelně zvyšovat svou bezpečnost, je územní expanze. Realizuje ji požíráním malých sousedů, jakmile se naskytne příležitost. Tato koncepce byla v Rusku samém sice mnohokrát podrobena kritice, ale ruská politika se jí nikdy nedokázala vzdát. Francie a Německo, které právě složily zkoušku (ve francouzském případě reparát) z appeasementu, malé východoevropské země neochrání a ony samy v současné době nejsou schopny vytvořit nějaký účinný bezpečnostní systém.

Francie pokračuje v politice emancipace od USA, již započala na konci padesátých let. Její politika je poznamenána frustrací z faktické porážky ve 2. světové válce a následné ztráty velmocenského postavení.

Rusko reaguje na ponižující porážku ve studené válce, po níž přestalo hrát roli supervelmoci. Existují v něm významné síly, toužící po revanši a satisfakci(komunisté), a vedení země jim nemůže nevyjít vstříc (zvláště když asi jejich tužby ve větší nebo menší míře sdílí).

Německá politika by se dala označit jako švejkování s pacifismem. Pokud si z druhé světové války vyvodilo důsledek: „válku už nikdy a za žádných okolností“, je to důsledek falešný. Falešné důsledky se z chmurné minulosti vyvozují podstatně snadněji než správné.

Z problematické motivace vyrůstá problematická politika, která nedbá na rozumné vymezení spolupráce a přezírá nebezpečí, jež hrozí všem západním zemím a koneckonců i Rusku. Česká republika by měla mít zájem na tom, aby se přízrak osy Paříž – Berlín - Moskva nezhmotnil a aby zůstala zachována spolupráce zemí evropského Západu se Spojenými státy.

Slabým článkem rodící se spolupráce je Německo. Jednak se do společnosti Francie a Ruska dostalo vlastně jen na základě nemístného předvolebního pragmatismu socialistického kancléře, který, jak se zdá, toho v tuto chvíli už lituje; jednak zvolený kurs znamená opuštění základní politické linie, kterou Spolková republika sleduje od svého vzniku (zásadní odmítnutí „zvláštních německých cest“), a konečně s politikou socialistické vlády nesouhlasí silná konzervativní opozice. Přitom je zjevné, že bez Německa žádná osa nevznikne.

Jde o politiku smíření Evropy s USA (přičemž klíčové je přemostění současných rozporů mezi Německem a Spojenými státy). Aby mohla být přesvědčivá a účinná, musely by se k její iniciaci spojit aspoň některé postkomunistické země. Jsou pro to vyhlídky, protože je to v jejich společném zájmu. V iráckém konfliktu se až na ČR, o níž není jasné, kde stojí, postavily na americkou stranu, a toto rozhodnutí bylo správné. Jsou pro USA důvěryhodným partnerem.

Aby se česká politika mohla podílet na takové politice, musela by se ovšem vzdát dvou věcí, které byly v minulosti dominantní zejména pro ODS: protiněmecké zaměření (rezidua národního socialismu) a pohrdání postkomunistickou Evropou. Je taky zjevné, že pro takovou politiku nelze vůbec získat KSČM (její zájmy jsou přesně opačné) a zjevně ani významnou část ČSSD.

26. dubna 2003