ARCHIV

Kult antihrdinů

Včera uplynulo nekulatých 135 let od narození prezidenta druhé republiky (a následně protektorátu) Emila Háchy. V novinách se o tom už předem dost psalo.

Háchův problém byl problém politika postaveného do situace, v níž se nedalo dělat skoro nic. Dělal to s postupujícím časem čím dál tím víc. Kolem něj padaly hlavy jako makovice na poli. Jeho ministerský předseda Eliáš skončil na popravišti. Polehčující okolností jsou strašlivé podmínky, v nichž mu bylo působit. Konce války se dožil jako fyzická a duševní troska. Pak ho nechali umřít v kriminále.

Zajímavý není Háchův osud sám o sobě, ale pocity, které dnes vyvolává. Základní nota je soucit: jistě do značné míry oprávněný. Jaký smysl mělo ho takovým způsobem utratit? Bylo to nelidské a je třeba to říci. Jenže nelidskosti bylo u nás i v době po skončení války moře. V končinách státu obývaných tehdy Němci a Maďary. A nejen tam. Bývalý premiér slovenského štátu Tuka (jistě člověk ještě o hodně problematičtější než Hácha, ale o to teď nejde) byl po válce odsouzen k trestu smrti. Byl v tu chvíli po těžkém návalu mrtvice, ochrnutý na půlku těla a úplně dementní. Vznikl technický problém, jak ho pověsit, zabývala se jím i vláda. Nakonec zkonstruovali zvláštní vozítko, jímž ho přivezli pod šibenici a vytáhli nahoru.

Němci, Maďaři a Tuka nás nedojímají. Hácha ano. Z prostého důvodu: byl to našinec. Člověk, který se dostal do neřešitelné situace, setrval v ní a vzbuzuje náš soucit, do značné míry oprávněný. Udělal vlastně jen jednu chybu: neměl sílu říci ne. Nebo promeškal tu správnou chvíli – bylo to čím dál těžší.

Zdá se, že u nás kvete kult antihrdinů. Slušní lidé s dobrou vůlí, jen cosi zmeškali udělat. Bylo s nimi naloženo surově a krutě, vzbuzují náš soucit. To všechno se přece může stát každému z nás. A pokud se to stane, je tu antihrdina jako jakési alibi pro všechny, co v těžké situaci selžou.

Problém je v tom, že se to stát může, ale zároveň bohužel nemá.

lidovky.cz 18. července 2007