ARCHIV

Poznámka k české politice (vnitropolitická situace)

Tak, jako na podzim odlétají tažní ptáci do teplých krajin, snaží se někteří naši vysocí ústavní činitelé (předseda Senátu Pithart, místopředseda vlády Rychetský) o emigraci do uprázdněných míst v Ústavním soudu: neklamný příznak toho, že se v české politice blíží pro ně osobně i pro názorové proudy a zájmová uskupení, která zastupují, deset hubených let. Je čím dál tím pravděpodobnější, že českou politickou scénu čekají důkladné tektonické proměny.

ČSSD prožívá zřetelný propad preferencí. To, že by klesla až na třetí místo v žebříčku českých politických stran, se sice nepotvrdilo, ale vzdálenost od ODS je v této chvíli propastná. Strmě upadla i popularita jejího předsedy. Podařilo se mu zbavit se jednoho kritika (poslance Rusnoka) a hned mu vyrostl další v novém předsedovi poslaneckého klubu. Stranu v tuto chvíli drží pohromadě už jen jakýsi pud sebezáchovy - mimořádné volby by znamenaly pohromu i pro Špidlovy kritiky. Provizorium se spoustou zjevných i skrytých animozit ovšem taky nemůže trvat věčně.

Podobně, jenže v menším, je postižena i KDU-ČSL. I její preference klesají, ve straně zřejmě probíhá skrytý boj mezi stoupenci nynějšího předsedy a jeho odpůrci, kteří si po nejnovějším německém způsobu účelově slouží tak závažnou věcí, jako je postoj k irácké krizi.

Preference třetí vládní strany, US-DEU, se zhroutily pod pětiprocentní hranici. Straně se po efektním a voličsky úspěšném startu během pěti let nepodařilo přesvědčit veřejnost o tom, že její existence má nějaký smysl. Budovala svou existenci na dobrých vztazích s prezidentem Havlem, který už nehraje žádnou politickou roli. Někteří její představitelé jsou schopni zaujímat věcná, nepopulistická stanoviska, což by ji příznivě odlišovalo ode všech dalších českých stran, tato schopnost je však v současné době bohužel úplně neutralizována ohledy na koaliční partnery.

To vše je kryto minimální většinou v PS. Hradní podpora Havlovým odchodem ustala. Je otázka, jak dlouho se může toto nesourodé a rozkládající se uskupení ještě udržet pohromadě a u moci.

Proti vládní koalici, jak je u nás zvykem, se formuje nový hradní blok. Jeho jádrem se nejspíš stane ODS, integrující osobností je už v tuto chvíli Václav Klaus. Od své volby a vlastně už z dřívějška má dobré vztahy s KSČM, takže se rýsuje jakýsi zárodek neformální opoziční smlouvy, tentokrát pod taktovkou prezidenta a s jeho požehnáním. Společný ideový základ je hájení národních zájmů proti Němcům, šlechtě a církvi (přesněji řečeno církvím) a posilování národní suverenity zdrženlivostí k EU i americké supervelmoci. V tom posledním je ovšem dosud jistý problém: v irácké krizi zaujala ODS výrazně jiné stanovisko než prezident. Je otázka, co z toho bude: alibistické maskování „pragmatické“ spolupráce (což provádí v nedělním rozhovoru pro Lidové noviny zvlášť nešikovně Jan Zahradil) nebo pokus jít v tak významné věci a třeba i jinde vlastní cestou?

Nový předseda ODS volí ve svých veřejných vystoupeních dosti pečlivě umírněnou rétoriku. Kritizuje tu a tam i Klause. Je to domluvená hra nebo signál nějakého hledání? Na první pohled nemá strana důvod ke znepokojení: její popularita strmě roste. Jenže zatím vlastně jen těží z proher svých oponentů. To není spolehlivý základ trvalého úspěchu.

Hradní blok (tentokrát s nacionalistickou ideologií) je past na českou politiku. Potvrzuje se, že prezidentská funkce je Achilovou patou českého ústavního systému. Kdyby nebylo mohutné hradní gravitace, byla by snad představitelná spolupráce ODS, oproštěné od Klausova směšného doktrinářství a šovinismu, a US-DEU, emancipované od havlovské anarchistické ideologie „občanské společnosti“. Obě strany mají kromě slabin i své přednosti: ODS brala i za Klausova vedení českou veřejnost s větší vážností než to činilo intelektuální podhradí. V US-DEU je zase jakési vědomí o tom, že politika není odpovědná jen „lidu“ v populistickém slova smyslu a že není jen věcí obratné manipulace (protože údajně lid chce být klamán). Taková spolupráce by byla jakousi normalizací v českém politickém životě, který od léta 1989 ovládají divoké pravolevé improvizace - pokud by se zhmotnil přízrak nového „hradního bloku“, byl by to ovšem zatím jejich vrchol.

26. dubna 2002