ARCHIV

Jak napravit nalomené národní sebevědomí

Sobotní Lidové noviny otiskly v příloze Orientace pozoruhodný článek Daniela Štrobla „Nalomené národní sebevědomí“. Autor úvodem konstatuje: „Přestože dnes Česko historicky, geograficky i kulturně náleží k euroamerické civilizaci, reakce Čechů na současné dění se budou v mnohém od okolního světa lišit“. Dokládá pak, že „jen hrstka Čechů připouští vlastní vinu na „ostudných“ historických událostech““, a považuje za důležité, aby se to změnilo. A uzavírá: „To, že jsme mohli určité historické okamžiky řešit jinak, z nás nedělá méněcenný národ. Můžeme si tyto situace připustit a třeba se za ně vnitřně zastydět. To nás neoslabí, naopak – teprve pak budeme schopni přijímat odpovědná rozhodnutí týkající se naší budoucnosti.“

To všechno bych byl ochoten podepsat. Je záslužné, že autor tuto problematiku otevřel. Úvahy, které v tomto rámci rozvíjí, však podle mého názoru vyžadují určitou nikoli nepodstatnou korekturu (jsou na můj vkus příliš jednoduché, přímočaré a v této jednoduchosti a přímočarosti trochu nespravedlivé).

Autor upozorňuje, že za bolševismu lidé u nás odvykli komunitnímu stylu života, propadli individualismu, přičemž individualismus chápe jako přehnaný důraz na individualitu, který nevnímá přirozenou potřebu lidí po sdílení dobrého i zlého. Je to podle něho paradoxní, protože komunismus upřednostňoval kolektivistický styl. Na tom je samozřejmě hodně pravdy: upozorňuji jen, že podobně se chovají lidé na dlouhou dobu zavření v kriminále: Jen si nejsem jistý, zda je tento izolacionismus, k němuž vede pud sebezáchovy, správné nazývat individualismem.

Člověk je tak říkajíc od přírody zvyklý žít v kolektivu, ve smečce. Jinak by se nikdy nemohlo vyvinout něco tak obdivuhodného jako civilizace. To ale, co umožnilo vznik „euroatlantické civilizace“, je jakési vyvážení kolektivismu a individualismu, pramenící z toho, že naše společnost je postavena na křesťanských (nebo judaisticko-křesťanských) základech. Na jedné straně společenství lidí, vyznávajících jednoho Otce na nebesích (proto jsou ve vztahu bratrů a sester). Zároveň vědomí o tom, že každý člověk má dar duše, která má nezměřitelnou hodnotu, o niž musí pečovat a odpovídá za ni. Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl! Starý Zákon upřednostňuje to první, Nový zákon to druhé, to druhé je základní, ale bez prvního by bylo nepředstavitelné a nemožné. Ať v náboženské, ať v sekularizované podobě platí toto rozvržení v civilizovaných západních společenstvích. Proto má člověk právo se ve jménu svého přesvědčení vzbouřit proti tomu, co zrovna v tu chvíli sdílí kolektiv, a dovolat se přitom vyšší autority, než je kolektiv, prostě proto, že to odpovídá také skutečnému zájmu kolektivu.

Autor zcela správně konstatuje, že „česká společnost má minimální zkušenosti se skutečným ohrožením svých společných hodnot a s jejich obranou“. Jen je třeba si ujasnit, jaké ty společné hodnoty jsou, nebo přesněji řečeno byly, protože podle toho, co pan Štrobl píše, se jich česká společnost vlastně vzdala. Křesťanské základy jsou přítomny spíš povědomě, ve zcela sekularizované a většinou taky skoro podvědomé, a proto primitivní podobě. Drtivá většina lidí už nejen nevěří v Boha, ale nemá ani elementární představu o tom, co to křesťanství vlastně je. Ale i nacionalismus, tolik napadaný, představoval v devatenáctém století „komunitní styl života“, nad níž dnes, kdy se ho intelektuálové sice zbavili, ale ničím podobně „komunitním“ ho nenahradili, neradno ohrnovat nos. Nacionalismus devatenáctého století měl (v české společnosti velmi výrazně zejména v případě Palackého a potom i Masaryka) korekturu v křesťanském universalismu: i nepřítel je bližní. Tragédií další degradace nacionalismu, která vyvrcholila v německém nacismu, je postupné odumírání této korektury.

Proto tvrzení, že stmelující ideou české společnosti v době první republiky byly Masarykovy „Ideály humanitní“ a že problém je v jejich dalším naleptání, zrelativizování a posléze zapomenutí, je třeba trochu rozvinout. Bohužel i Masaryk byl stržen destrukcí „euroamerických hodnot“, probíhající od konce devatenáctého století. Zároveň se jí snažil zoufale a úporně vzdorovat. Správně postřehl, že základní problém české společnosti spočívá v tom, že se z jejího života úplně vytratila jakákoli náboženská dimenze (v tom nejobecnějším slova smyslu, nejde o nějaké konkrétní křesťanské vyznání). Proto se pokusil zkonstruovat jakési nové náboženství postavené na křesťanských základech, „nezjevené“ a postavené na kritice. Tento pokus odmítli ve své době (ještě za staré monarchie) velmi důrazně i někteří představitelé reformované církve (Jan Karafiát). Odmítli ho právem, byl to nesmírně ambiciózní pokus, nerealistický a předem odsouzený k nezdaru. Masaryk kdysi trefně charakterizoval politický radikalismus jako „rozvášněnou logiku nešetřící dějin“. Tady se mu povedlo něco dost podobného. A z toho plyne podstatná věc: i toto je důvod, proč byly Masarykovy „humanitní ideály“ tak snadno naleptány, zrelativizovány a nakonec zapomenuty. Chyba není jen ve společnosti, ale i v ideálech.

Tím se dostáváme k podstatě věci, totiž k výkladu postoje české společnosti z hlediska „viktimologie“: „Český národ byl totiž v minulých šedesáti letech postaven do role oběti mnohokrát… události, při nichž český národ přistoupil bez výraznějšího odporu na diktát agresora, nejenže výrazně nalomily národní sebevědomí, ale právě ona pasivita v kladení odporu či dokonce aktivita podporující činnosti agresora způsobily nesmírný pocit viny, který byl pak výrazně zatlačen do „národního nevědomí““. Jako příklady uvádí pan Štrobl léta 1938-9, 1945-8 a 1968-9. Tehdy jsme byli vystaveni zkoušce a neobstáli jsme v ní. To mi nepřipadá ani přesné, ani spravedlivé. Problém je zároveň – a možná především: jak je možné, že se české politické reprezentaci, která se pokaždé těšila rozhodné podpoře české veřejnosti, podařilo třikrát po sobě – v letech 1918-38, 1945-8 a 1963-69 – postupně vmanévrovat stát a národní společnost do situace v podstatě beznadějné. Proti zatýkání (budoucímu) pilotů RAF bylo třeba bojovat v letech 1945-8, v roce 1950 už bylo pozdě. Bohužel, ani mnozí posléze persekvovaní piloti RAF necítili smrtelné nebezpečí, které se skrývá v Benešově politice: zbavit několik milionů lidí základních občanských práv, podstatně omezit politickou pluralitu a právo vlastnit a podnikat, což dohromady znamená dobrovolně podřezat větev demokracii. S kritikou je třeba začít tady, a ne až potom, když už bylo špatně zaseto a vzrostlo bodláčí. Podobně nerozumná národnostní politika první republiky přispěla k tomu, že v době zkoušky byla většina obyvatelstva (je třeba započíst i Slováky!) ke státu víceméně nepřátelská, v lepším případě lhostejná. A podobně snaha komunistických reformátorů o zkřížení bolševismu a demokracie, podporovaná drtivou většinou české veřejnosti (nikdo lepší v tu chvíli nebyl po ruce), utopická, nedůsledná a v té době z politického hlediska velmi těžko realizovatelná, vedla k pádu do bahna normalizace. Stručně řečeno: vina „lidu“ se odvíjí od nezodpovědnosti elit.

Zde je nutno poněkud korigovat to, co bylo dosud řečeno o Masarykovi. Když jeho odkaz očistíme od dobových nánosů, zbývá zásadní a velmi podstatná věc: závazek věcného a kritického přístupu k minulosti. A vědomí o tom, že abychom mohli něco účinně a přesvědčivě kritizovat, musíme napřed něčemu účinně věřit. Masaryk velmi dobře rozuměl rozdílu mezi evropskou a ruskou společností: ta ruská nemá smysl pro kritiku v evropském slova smyslu, tj. pro opatrné a racionální vážení dobrého a zlého. Zná jen buď vášnivé přijímání, nebo vášnivé odmítání. Buď fanatismus, nebo nihilismus, přičemž nihilismus je odrůdou náboženského fanatismu. „Euroamerická civilizace“ disponuje prostředkem, který je schopen víru očistit od fanatismu: tím prostředkem je nezaujatá, racionální kritika. Obávám se, že právě toto základní Masarykovo poselství jsme nejdřív naleptali, pak zrelativizovali a nakonec zapomněli.

A konečně poslední věc, kterou je třeba opravit. Pan Štrobl mluví o „výrazné nechuti Čechů k uctívání hrdinů, zejména těch, kteří svůj boj proti tomu či onomu agresorovi přežili a stali se tak viditelnou připomínkou selhání národa jako celku. Hrdinové výrazně narušují proces vytěsnění pocitu viny, a tak nezbývá než jejich činnost buď zpochybnit, či zakrýt.“

Obávám se, že je to daleko složitější. Existuje totiž i docela opačná zkušenost: totiž snaha hysterickým kultem hrdinů zakrýt věcné uvažování o minulosti, na čemž se sami deklarovaní hrdinové, ať už skuteční nebo domnělí, občas sami horlivě podílejí. Celou řadu podobných model si např. vytvořil bolševik během svého čtyřicetiletého panství. Klasickým příkladem je Julius Fučík. Ale když si např. v uvolněnější atmosféře druhé poloviny 50. let troufl Josef Vohryzek napsat, že Meresjev z Polevého „Příběhu opravdového člověka“ je papírový hrdina, stálo ho to existenci. Smyslem takovéhoto kultu hrdinů bylo bránit věcnému a kritickému přístupu k dějinám. Totéž je dnes cílem různých veteránských spolků, především „Bojovníků za svobodu“. Naštěstí zatím nemají možnosti z padesátých let minulého století. Jde o to, zabránit „přepisování minulosti“. Minulost se bere jako jednou provždy daná: protože však minulost existuje jen ve svých výkladech, bere se za provždy daný jeden z výkladů minulosti. Smyslem kultu je hrdinu mrtvit, udělat z něj vycpaného panáka v mausoleu. Tím zůstane až do té doby, kdy se začne kazit. Pak se rozhodnou ho vyhodit na smetiště, protože už se k ničemu nehodí. To bývá stejně nespravedlivé jako předchozí pokus udělat z něj poloboha. Úplně stejným způsobem se u nás zacházelo a zachází s Masarykem. Tito stateční lidé žili pro nás, chtěli nám něco podstatného sdělit, chtěli nám pomoci. Nesmíme jim zacpat ústa tím, že je vystavíme jako nedotknutelné ve skleněné rakvi. Musíme je zachovat při životě, což předpokládá věcný a kritický přístup. Kritika nevylučuje přirozenou úctu. Kult hrdinů nás nezachrání, stejně jako nás nezničí věcný a kritický přístup k sobě samým i k naší minulosti, jak autor v závěru svého článku pěkně vysvětlil.

A konečně pan Štrobl píše: „Česká společnost neprošla v průběhu 90. let minulého století procesem očištění, který by byl paralelní k německé poválečné denacifikaci“, mluví o tom, že je třeba si připustit vlastí míru odpovědnosti na „ostudných“ historických událostech a že je dobré se za ně i vnitřně zastydět. Kritika tedy znamená i pokání, přiznání osobní účasti a lítost nad ní. Pokání je křesťanský pojem. Přitom pokání bez kritiky bývá málo platné: car Ivan Hrozný vraždil, až se hory zelenaly, a zároveň ho vnitřně sžíraly výčitky svědomí, kterým zřejmě nakonec podlehl (Stalin jím proto tak trochu pohrdal, protože na rozdíl od něho nebyl křesťanstvím ani troch zasažen a výčitky svědomí ho netrápily). Pokání bez kritiky znamená málo, kritika je jakási racionalizace pokání, jeho artikulace. Důležité je přesně vědět, co jsme provedli, mj. i proto, abychom to už neopakovali.

8. července 2007