ARCHIV

Povolání uctívaná, trpěná, opovrhovaná

CVVM zveřejnilo výsledky průzkumu veřejného mínění ohledně společenské prestiže různých povolání. Jsou zajímavé ne snad tím, jak určují váhu jednotlivých profesí (profese se udržuje tím, že je jí zapotřebí, když jí zapotřebí není, zanikne), ale tím, co vypovídají o hodnotové stupnici české společnosti.

Profese, uvedené v průzkumu, rozdělme do tří skupin: uctívané, tolerované, opovrhované. Rozdělení je ovšem mechanické, přechod mezi skupinami je samozřejmě plynulý.

K prestižním povoláním patří například soukromý zemědělec. Soukromý zemědělec v pravém smyslu slova je dnes člověk, který je rád, že vůbec žije, a nikdo mu nemá co závidět.Navíc je to druh systematicky „vylikvidovaný“ po roce 1948. Pár exemplářů zázračně přežilo. Je to něco jako vzácný živočišný druh, o němž jsme myslili, že dávno vyhynul, a náhle se podařilo zjistit, že kdesi hluboko ve zdivočelé české přírodě se udrželo pár živých exemplářů. Možná tu hraje roli i jakási melancholie českého člověka: když se každý podíváme ve svém rodě o pět generací zpátky, jen velmi málo z nás najde něco jiného než samé sedláky.

Velké úctě se těší vědec a specielně lékař. Naproti tomu „kněz“ (CVVM mělo zjevně na mysli duchovního) leží hluboko ve skupině opovrhovaných. Zde je vidět, jak pevné kořeny zapustila v české společnosti komunistická ideologie. Říkalo se jí „vědecký komunismus“, protože všechno v ní bylo vědecky dokázáno: takže každý, kdo ji nesdílel, to dělal z darebáctví a zasloužil si kulku do týla. Lékař pak je druh vědce, který je nám nejužitečnější, protože vědecky pečuje o naše zdraví. Zde je vznešenost vědy spojena s pragmatismem. Prestiží lékařů nedokázal otřást ani zjev dr. Ratha, a to je už co říci.

Naproti tomu náboženství je, jak víme z vědeckého komunismu, opium lidu, říše pověr a výmyslů. „Kněz“ je parazit, který se nám pokouší nakecat, že když se budeme chovat jako prasata, přijde nás to draho. My ovšem víme, že když bude nejhůř, je tu lékař a dá nás na základě vědeckých poznatků dohromady, zvlášť když si něco připlatíme.

Trpěné jsou profese, o nichž víme, že jejich provozovatelé jsou sice obtížní, ale tu a tam k něčemu dobří. Například policisté a novináři. Mohou nám sice zavařit, ale ještě častěji zavaří našim bližním, většinou po zásluze.

Terčem opovržení je především bankovní úředník, protože si přijde na neřestné peníze. Voják z povolání – vojáci nám ještě nikdy nebyli k ničemu dobří; jejich nízká prestiž je nejlepším předpokladem, aby tomu tak bylo i do budoucna. Sekretářka, protože hlavní náplní její práce je poskytovat sexuální služby řediteli. Nejníž stojí uklizečka, a to je trochu záhada: buď jsme už taková čuňata, že uklízet nepotřebujeme, nebo, ač jsme všichni vyšli z prostého venkovského lidu, stačili jsme si osvojit některé panské manýry.

V uctívání či neuctívání některých profesí je zřejmě dost náhody. Programátoři a projektanti se nejspíš těší úctě proto, že jejich práce je pro prostého člověka obestřena rouškou tajemna, podobně jako role šamana u divokých kmenů. Naproti tomu truhlář je na tom lépe než soustružník nejspíš proto, že služby truhláře potřebujeme v praktickém životě přece jen trochu častěji a bezprostředněji.

Zajímavá je vážnost profesí v oblasti veřejné správy. K uctívaným patří soudci a starostové. K trpěným ministři. Poslanci jsou předmětem nejhlubšího opovržení.

To je zvláštní, protože prostý člověk nerozhoduje ani o tom, kdo bude soudcem, ani o tom, kdo bude ministrem. Zato poslance si volí. Zdá se, že se mu to nedaří, měl by se nad sebou zamyslet.

Zajímavé taky je, jak by vypadala společnost podle tohoto hodnotového rozvržení: tvořily by ji autonomní obce, nad nimi by stál soudce, který by urovnával jejich případné spory. To zhruba odpovídá situaci Izraele v době před králem Saulem. Protože našinec tuší, že by to nemuselo fungovat hladce, snesl by ještě ministry, aby veřejně prospěšné činnosti koordinovali. Parlament nepotřebujeme. Problém je, že bez parlamentu si ministři budou dělat, co je napadne.

Tento model společnosti jeví se vposledku jako dosti nepraktický. Je tu slabá naděje, že průzkumu je třeba připisovat tutéž vážnost, jako průzkumu popularity politiků, to jest minimální. Jinak by vydával smutné svědectví o frustraci společenství lidí, kteří nevědí, co vlastně chtějí.

1. července 2007