indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

18.6. -30.6.2007

ARCHIV

Německo jako fackovací panák

V souvislosti s bruselským summitem neobyčejně vzrostla polská útočnost vůči Německu. Nejprve premiér Kaczynski, zlý muž polské politiky, podpořil polské požadavky na „odmocninové“ přerozdělení hlasů v Radě ministrů EU potřebou dějinné satisfakce: „Požadujeme jen, abychom dostali zpět, o co jsme přišli. Kdyby Polsko neprožilo léta 1939 až 1945, mělo by dnes 66 milionů obyvatel.“ Pak, když se Polsko se octlo v izolaci a došlo na kompromis, pro Poláky velmi výhodný (dosavadní rozdělení hlasů bude zachováno přinejmenším dalších sedm let), zdvihla se ve Varšavě další vlna nevole: podle premiéra Kaczynského se v Německu stejně jako v třicátých letech minulého století odehrává něco velmi negativního a stejně jako tenkrát nemá většina Evropanů odvahu o tom hovořit. Polsko varuje a obrací se na německé úřady, aby takové věci netolerovaly, než to Evropě a také Německu způsobí velké škody. Také předseda koaliční Ligy polských rodin prohlásil, že Německo jedná s Polskem systémem „Hände hoch“ a na obálce polského týdeníku Wprost vyšla koláž na níž je zobrazena kancléřka Merkelová s odhaleným poprsím, z něhož pijí polský prezident a premiér. Obrázek je opatřen titulkem: „macecha Evropy“.

Polští politici tentokrát své západní kolegy překvapili a zaskočili. Kde se vzalo to nemotivované rabiátství?

Pokusme se nejprve nynější polskou frustraci z Německa racionálně uchopit: za prvé, Německo je (když si odmyslíme Kaliningradskou enklávu Ruské federace) nejlidnatější a hospodářsky nejsilnější soused Polska; za druhé, Německo je nejlidnatější a hospodářsky nejsilnější země EU; a za třetí, Německo má tu smůlu, že právě předsedá EU. Poláci jsou ve velkém pokušení použít proti němu minulost jako nástroj, který se jim už dříve osvědčil.

Napětí v polsko-německých vztazích roste od poloviny devadesátých let minulého století. Dokud se týkalo jen polské obrany před restitučními nároky vysídlených Němců, zůstávala Evropa v klidu a přenechávala problém Němcům. Kancléř Schröder i prezidentka Svazu vyhnaných Steinbachová se mohli stokrát zaklínat tím, že restituce nepodporují, nebylo jim to nic platné. Nyní však jde o problém celoevropský a Německo prosazovalo většinové evropské stanovisko.

Konsternace evropských států je lehce pokrytecká. Problém je ve faktickém (nikoli formálním) statutu Německa v integrující se Evropě. Druhá světová válka nebyla formálně uzavřena mírovou smlouvou. Místo toho se jaksi samospádem prosadil princip: minulost je nedotknutelná, nechme ji být a budujme společnou budoucnost. Už to samo je absurdní. Navíc to platí jen napůl: totiž tak, že některé věci, týkající se minulosti, o nichž druzí smějí mluvit a jednat, jsou pro Německo tabu. V této věci není Německo v Evropě rovnoprávným partnerem, a s přijetím nových zemí do EU se to ještě zvýraznilo.

Nejde ani o změny hranic, ani o majetkové restituce. Jde jen o to, že pokud se nedostane Německu ve všem všudy rovnoprávného postavení, je evropská budoucnost postavena na shnilých základech.

Zacházení s Německem jako s fackovacím panákem představuje do budoucna nebezpečí. Samozřejmě ne takové, že by se snad dějiny opakovaly: Německo není a nebude supervelmoc a neonacisté mohou přispět k jeho rozvratu, ne však ho ovládnout.

V posledním desetiletí vystřídali v Německu u kormidla proevpropské a proamerické konzervativce proevropští a proruští socialisté. Putin Německu velkoryse nabídl, že se stane distributorem ruských energetických surovin v Evropě. Spojení solidní střední mocnosti s ruskou supervelmocí, skutečným a největším vítězem druhé světové války, na nějž neplatí žádné argumenty o „historické spravedlnosti“, může znamenat zejména pro malé a střední státy z bývalého ruského záboru veliké nebezpečí. Socialistické Německo je nebude chtít ovládnout, co by z toho mělo: jen, vázáno výhodami spolupráce s Ruskem, nebude mu ani moci bránit, aby v nich větší či menší měrou uplatnilo svůj velmocenský vliv.

Uvědomuje si toto nebezpečí nynější polská vládní garnitura? A uvědomují si to ti, kteří po ni u nás s obdivem šilhají?

Lidové noviny 29. června 2007