ARCHIV

Divoká karta č. 4

K následujícím řádkům mne inspiroval text dvou českých profesionálních prognostiků, Antonína Raška a Miloše Balabána, zveřejněný v sobotní Mladé frontě Dnes. Oba pánové mají blízko k ČSSD a působí ve Středisku bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie při Fakultě sociálních věd UK. Načrtli celkem tři možnosti dalšího vývoje. Společné mají to, že v nich ve všech dostanou američtí imperialisté a „dosavadní mocenské politické a ekonomické elity“ na frak. První varianta věští zánik NATO a odchod Američanů z Evropy, druhá nezadržitelný vzestup Číny, třetí vítězství socialismu s lidskou tváří, čemuž se zde říká opatrně „vzpoura střední vrstvy“. Z textu, v němž je přání otcem myšlenky jsem nabyl dojmu, že je dovoleno všechno, a tak se pokusím navrhnout čtvrtou, vlastní variantu. Vzhledem k tomu, že jsem povahy spíše melancholické a navíc jsem se dosud zcela nevzpamatoval z otřesu, který mi jejich text způsobil, vyznívá víceméně chmurně.

xxx

Vývoj na středním a blízkém východě: pokračující neúspěchy v Iráku a Afghánistánu vedou k rostoucí roztržce mezi USA a jejich evropskými spojenci. Postupně skoro všichni spojenci stahují z obou zemí své jednotky, a ti, kteří tak neučinili, nahrazují své vojáky polními nemocnicemi, protichemickými útvary a specializovanými týmy na výcvik policistů, které ovšem situují do sousedních zemí (tzv. český model vojenské spolupráce). Nakonec se za velkých ztrát stáhnou i Američané. V Afghánistánu je obnovena vláda Talibánu, v Iráku vzniká šíitská náboženská diktatura. Obě země úzce spolupracují s Iránem.

Radikální islámské režimy postupně vítězí ve všech zemích arabského poloostrova s výjimkou Izraele, nakonec v Egyptě. V Turecku se dostane v demokratických volbách k moci radikální islámská strana, je nastolen režim íránského typu a Turecko vystupuje z NATO. Roste napětí na izraelsko-arabských hranicích. Západní Evropa vyzývá obě strany k umírněnosti, vyhlašuje politiku přísné neutrality a dává USA na vědomí, že nepřipustí jejich další vojenskou intervenci v této oblasti. Američané, oslabení vítězstvím socialistů Chávezova ražení v Mexiku, konflikty na americko-mexické hranici a rozsáhlou revoltou Hispánců ve vlastní zemi, musí poslechnout. Po úporné dvouměsíční válce je konečně Izrael zničen a vítězové se zmocňují jeho nukleárního arzenálu. Vítězný islámský blok se rozšíří o severoafrické státy až po Mauretánii.

Střední Evropa: české odborové organizace dopraví do Prahy stotisícový dav demonstrantů a generální stávkou veřejné dopravy jim znemožní návrat. Demonstranti obsadí parlament. Osm konstruktivních poslanců se přidá k opozici a Topolánkova vláda padá. Vzniká vláda národní jednoty, podporovaná komunisty. Pravice po převolbě orgánů PS, při níž se na ni vůbec nedostane, ze Sněmovny odchází, prezidentu Klausovi nezbývá než novou vládu jmenovat. Poté se odebere do své nové rezidence v Sezimově Ústí, kde zakrátko onemocní a zemře. Jeho místo prozatímně zaujme předseda vlády Jiří Paroubek. Za necelý rok je ve funkci potvrzen manifestačním lidovým hlasováním.

Jiří Paroubek a Robert Fico se dohodnou na úzké spolupráci s perspektivou obnovy Československa. ČR odmítá vybudování americké radarové základny a oba státníci odjíždějí na demonstrativní cestu do Moskvy. ČR a SR vystupují z NATO a vyhlašují přísnou neutralitu. Vzniká „Československá demokratická konfederace“.

Západní Evropa: NATO po odchodu Američanů ztrácí smysl, dominantní evropskou organizací se stává EU. Budování vojenských sil je po skončení amerického imperialistického dobrodružství v Iráku a Afghánistánu povoleno jen za té podmínky, že nebude stát žádné peníze. Ve Španělsku, Francii, Itálii, Británii a Německu vznikají rozsáhlé nepokoje mezi imigranty („nová intifáda“). Zároveň začínají tzv. atomové atentáty, ostřelování západoevropských měst nukleárními raketami neznámo odkud. Islámský blok rozhodně odmítá všechna obvinění. Je obnoven Cordóbský chalífát.

Rusko: Ruská federace uzavírá s islámským blokem dohodu o mírové spolupráci a dělbě zájmů. Na základě toho nově vzniklé Mírové síly SNS vstoupí na území Estonska, Lotyšska a Litvy, aby tyto země ochránily před islámským nebezpečím. Zároveň s nimi na tato území vstoupí i nové vlády těchto zemí, které požádají SNS o pomoc před islámským nebezpečím. Do SNS se iniciativně a dobrovolně přihlásí Česko-slovenská demokratická konfederace. V Maďarsku rozkryjí česko-slovenské orgány rozsáhlé spiknutí směřující k obnově Velkého Uherska. Nato vyrazí na Budapešť slovenské tanky (všechny čtyři), podporované ovšem dvoumilionovými mírovými silami SNS. Nová demokratická maďarská vláda požádá o přijetí do SNS a je jí vyhověno. V Polsku zatím už čtyři měsíce zuří občanská válka, které učiní přítrž až rázný zásah mírových sil SNS. Pak Polsko požádá o vstup do SNS a je mu vyhověno.

Turecká islámská republika prakticky bez boje dobývá Řecko. Situace se komplikuje postupem Číny. Ta začala s masivní tzv. mírovou kolonizací Sibiře. Na Sibiř se během čtyř neděl přestěhovalo sto padesát milionů Číňanů a přidali se k těm sto milionům, které se tam octly v předchozích letech. V Československu probíhá rozsáhlá mobilizace do mírových sil SNS. Mnozí se hlásí dobrovolně, a těm, co se dobrovolně nehlásí, to není nic platné. Islámský blok vypovídá smlouvu s Ruskem a uzavírá dohodu o mírové spolupráci a dělbě zájmů s Čínou. V Bulharsku (už je rovněž součástí SNS) zuří vzpoura turecké menšiny. Turecké jednotky překračují bulharské hranice.

Výpady islámských bojůvek ze zpustošených území, kde bylo dřív Německo a Rakousko, činí neobyvatelnými západní Čechy a jižní Moravu. Československé jednotky zatím bojují na Sibiři již proti půl miliardě Číňanů. Ústřední úřady konfederace jsou z bezpečnostních důvodů přestěhovány z Prahy do Kroměříže.

Před Nejvyšším konfederačním soudem v Olomouci probíhá velký proces s vlastizrádným spikleneckým centrem pod vedením Miloše Balabána a Antonína Raška. Obžaloba zní: pokus o indoktrinaci československé společnosti rozkladnými západními ideami a spolupráce s americkým imperialismem. Oba hlavní obžalovaní se přiznali a byli odsouzeni k smrti. Před popravou dobrovolně přestoupili na pravoslaví.

17. června 2007