ARCHIV

Nebojme se ruského vyhrožování

Právo přineslo v pátek pozoruhodný komentář Alexandra Mitrofanova „Klaus pro referendum? Žádná náhoda“. O Klause v něm jde v podstatě až v druhé řadě, v té první o postoj Ruské federace k případné protiraketové základně v Polsku a u nás. Pan Mitrofanov zevrubně informuje o diskusi s „jedním z Putinových mozků“, členem Rady pro zahraniční politiku a obrannou politiku Ruské federace akademikem Andronikem Migraňanem. Proběhla pod záštitou Fakulty sociálních věd KU a centra globálních studií AV ČR. Téma znělo: „Ruský pohled na globální politiku: otázky, výzvy, přístupy“. V diskusi se podle pana Mitrofanova „vyhranilo několik bodů“ (předpokládám, že „Putinův mozek“ měl při procesu vyhraňování, jak se dříve říkalo, „vedoucí úlohu“): “Rusko se díky dobré ekonomické situaci, stále vysokému vojenskému potenciálu a znovuzavedení přísného státního řízení v zemi (!!) cítí tak významné, že se v žádném případě nesmíří s pokračováním situace z devadesátých let, kdy jediným centrem moci byl Washington, jemuž Moskva za Jelcina nakonec vždy ustoupila.“ V situaci, kdy Spojené státy bezohledně válcují slabší, je prý dovolena stejně brutální obrana. Hlavním bodem, na němž chce Rusko dokázat, že to s ní myslí vážně, je americký raketový deštník v Česku a v Polsku. Putinův mozek byl prý přesvědčivý, když „s úsměvem říkal, že vztah Rusů k Čechům je velmi kladný, ale pokud tu bude radar, ruské rakety na naše území mířit budou“. Výzva je podle pana Mitrofanova jednoznačná a zní: „Rozhodněte se sami“.

Kdyby byl k dispozici zákon o referendu, píše pan Mitrofanov, mohli bychom si vybrat, zda chceme být terčem ruských raket. A prezident Klaus má možnost se o to zasloužit, pokud se podaří přesvědčit poslance, aby pro referendum hlasovali.

Argumentace je tvrdá a drtivě logická: ovšem jen za toho předpokladu, že její adresáti jsou zároveň idioti a poserové. Především, v případném referendu bychom nerozhodovali o tom, zde chceme být terčem ruských raket, ale zda chceme mít v Česku americkou základnu. O tom, zda budeme terčem ruských raket, by rozhodovali Rusové a nesli by za to samozřejmě plnou odpovědnost.

Za druhé, radar má být součástí komplexu, který má chránit USA a Evropu před nahodilým jaderným útokem z politicky nedefinovaných oblastí středního Východu. Rusové se rozhodli, že celé zařízení je namířeno proti nim a že ho mít nesmíme. Rusové si osobují právo rozhodovat o tom, zda smíme či nesmíme budovat určitá vojenská zařízení, přičemž výhradně oni rozhodují i o tom, zda jsou namířena proti nim nebo ne. Ten, kdo si nechá něco podobného líbit, dává signál, že si nechá líbit všechno. Už jen elementární národní hrdost by nás měla vést k tomu, abychom se takovému nestydatému vydírání opřeli.

Za třetí: pokud bychom stáli proti ruskému kolosu samotincí a všemi opuštěni (podobně jako v r. 1938 proti Hitlerovi, podobně jako baltské státy v roce 1939 proti Stalinovi), byli bychom na tom bledě. Myslím si, že i v takové situaci je na místě jakýsi vzdor: bezprostředně spíš uškodí, ale do budoucna se rozhodně vyplatí, protože i v tomto nedokonalém světě přišlo grobiánství a sprosťáctví zatím vždycky nakonec zkrátka. My ovšem budeme samotincí a ode všech opuštěni jen tenkrát, když se o to sami přičiníme. Pokud se podaří zachovat úzké přátelské vztahy s USA, evropskou jednotu a spolupráci se sousedy, nehrozí nám v podstatě nic. Rusko si troufne jen na slabé a nemocné kusy, které se vzdálily od stáda. Naše budoucnost je zcela v našich rukou.

Z ruské strany jde v podstatě o vyhrožování chruščovovského typu: kdysi, za mých mladých let, prohlásil naivní řecký ministerský předseda, že by pan Chruščov jistě nedal svrhnout atomovou pumu na Akropolis. A Nikita Sergejevič mu s týmž okouzlujícím úsměvem jako teď pan Migraňan odpověděl, že je mu líto, ale neměl by s tím nejmenší problém. Ve skutečnosti na to Rusové nikdy vážně nemyslili, protože za Řeckem stálo NATO a USA. A když se Chruščov v dvaašedesátém díky vlastní indolenci dostal na pokraj globálního jaderného konfliktu, honem couvnul a žádný z jeho nástupců už jeho divoké kousky neopakoval.

Tempora mutantur. Musíme si zvykat na to, že idyla devadesátých let je ta tam as Rusko se v určitém slova smyslu vrací ke svým historickým standardům. Jeho cílem je stát se rovnocenným konkurentem USA, a to si vyžaduje tvrdou politiku konfrontace. Z toho hlediska je mi pochopitelné, proč pan Putin a pan Migraňan říkají to, co říkají. Není mi pochopitelné, proč to zároveň říká i pan Mitrofanov – ovšem není mi to pochopitelné jen tenkrát, pokud to náhodou neříká z týchž důvodů jako pan Putin a pan Migraňan.

17. června 2007