ARCHIV

„Vrozená nízkost národní povahy“?

Místopředseda Poslanecké sněmovny Zaorálek mi v Právu přiřkl „dávný“ výrok, že existuje „něco jako vrozená nízkost české povahy“. V této chvíli mi není jasné, kde ho vzal, požádal jsem ho o vysvětlení. Než se mi ho dostane, pokusím se aspoň vysvětlit, co si v té věci myslím.

Existuje něco jako „vrozená nízkost národní povahy“? A existuje vůbec něco jako „národní povaha“?

Něco jako národní povaha nepochybně existuje. Stejně jako jedinci, i lidská společenství jsou poznamenány událostmi svého života, dějinného vývoje. Existují vlastnosti společné většině lidí, kteří ke společenství patří. Všimnou si jich snadno ti, co přicházejí zvenčí a vůbec ti, co mají od společenství jakýsi odstup. Jde o vlastnosti dobré i špatné. O ctnosti i nectnosti.

České národní společenství se například v době národního obrození znovuutovřilo v podstatě z nezámožného venkovského obyvatelstva českých zemí. Nemělo větší problémy s myšlenkou občanské rovnosti, mj. i díky vlivu našich západních sousedů patřily k „národním vlastnostem“ pracovitost a vytrvalost. Na druhé straně –což rovněž souvisí se způsobem rekonstrukce českého národa – patřily a dodnes patří k našim národním vlastnostem např. záliba v kverulantství, nedostatek velkorysosti a příliš velký respekt před brutálním násilím.

Špatné národní vlastnosti jsou nabyté a netvoří nic, co by se podobalo kolektivní vině. Dají se odnaučit, stejně jako se (bohužel) ty dobré dají zase poztrácet. Platí, že neexistují v tomto smyslu „dobré“ a „špatné“ národy – také proto, že, jak kdysi napsal František Palacký, „summy neb facit národních ctností a nectností mohou na více stranách býti stejní, třebaže koefficienti byli rozdílní“.

Je proto zcela zásadní věc, aby se o národních nectnostech dalo obecně a konkrétně psát. Jen svobodná kritika otvírá cestu k tomu, abychom se jich zbavili. Zavazuje nás k tomu česká tradice kritického myšlení, tradice Havlíčkova, Masarykova a Rádlova.

10. června 2007