ARCHIV

Poměrně chmurné vyhlídky

Zdá se, že sedmnáctileté období mírové idyly v Evropě se chýlí ku konci. Tedy aspoň pokud jde o vztahy mezi Západem a Ruskem. To je záležitost pro nás zvlášť aktuální. Islámský terorismus nás ohrožuje jen zprostředkovaně: co by si na nás vzali, pouze když výrazně oslabí Západ, oslabí tím i naši pozici. Naším hlavním problémem je a zejména potom bude nebezpečí z Ruska.

Z toho, co se událo v posledních týdnech, je zjevné, že se Rusko vrací ke své tradiční politice a navazuje na poststalinskou epochu někdejšího SSSR. Na jedné straně tvrdý nátlak na partnera a řinčení zbraněmi, na druhé líbivé a neuskutečnitelné iniciativy, které mají zmást veřejné mínění na Západě a zkomplikovat tamním politikům rozhodování. Ruský postup ve věci české a polské antiraketové základny je klasickým příkladem: nejprve dělostřelecká příprava – zuřivé protesty, hrozba vypovězením nejrůznějších odzbrojovacích smluv, nasměrováním raket na Evropu a v mlhavých náznacích i zničením základen. Následně na summitu G8, na nějž jsou upřeny oči celého světa, okázalá „mírová iniciativa“ (návrh vybudovat společnou základnu s Američany v Ázerbajdžánu). A konečně, po summitu, vybalení toho, oč jde: okamžité zmrazení všech jednání s Polskem a ČR o základně vzhledem k budoucí americko-ruské spolupráci.

Doba je pro ruskou ofenzívu příznivá: Západ má potíže s divokým islámským (a latinskoamerickým) emancipačním hnutím. Zároveň s tím se v Evropě a v USA zvedá mohutná vlna pacifismu, zdaleka přesahující tu, která Evropu zalila v letech 1937-8. Jsou ohroženy transatlantické vztahy a slábne i solidarita neropských zemí. Rusové cítí slabost svých partnerů a rádi by jí využili.

Jejich cílem je posílit svůj vliv zejména na územích, které na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let minulého století ztratili. Hledají tu slabá místa – a dvě jsou zjevná na první pohled.

Za prvé malé pobaltské státy s velikými ruskojazyčnými menšinami: většina tamních Rusů shlíží k Ruské federaci jako ke svému ochránci a stýská se jim po rozpadlém impériu.

Za druhé Česko a Slovensko, země mimořádného strategického významu, kde se Rusům vzhledem k příznivým okolnostem (jazyková blízkost, zbytky „slovanských“ sympatií nebo aspoň nedostatek jakýchkoli obav z někdejší koloniální metropole) podařilo udržet si a rozšířit solidní předpolí. V obou zemích existuje silný a dobře organizovaný domácí tábor příznivců Ruska. Na Slovensku jsou už u moci, v ČR je situace krajně labilní: vláda je slabá, opozici by v lepším případě zvýšení ruského vlivu nevadilo, prezident je úplně mimo a jeho postoj je obtížné hodnotit jinak než jako projev jakési politické senility. Slovensko samo o sobě je přitom pro Rusy poměrně bezcenné, smysl má jen česko-slovenský „most do Evropy“.

K tomu, aby se ruské plány v česko-slovenském koridoru mohly začít úspěšně realizovat, chybí Rusům už jen maličkost: zvládnout situaci na Ukrajině. „Oranžová revoluce“ skončila díky neschopnosti a nejednotě jejích vůdců v písku. Své vítězství dokázali, jak se zdá, úplně prošustrovat. Přitom pád Juščenka bude pro Českou republiku znamenat něco trochu podobného tomu, co znamenal pro předválečnou ČSR Anschluss Rakouska v předjaří 1938.

Bylo by třeba této situaci nějak politicky čelit. Je to svízelné a je otázka, zda už není vlastně pozdě. Když to dopadne špatně, nebudeme tu mít ani Hitlera, ani Brežněva, ovšem. Aspoň zpočátku ne. Ale zase se jednou potvrdí stará pravda: tomu, kdo si není schopen aspoň trochu pomoci sám, nemůže pomoci nikdo. To platí stejně pro Jižní Vietnam sedmdesátých let minulého století, jako pro Českou republiku Anno 2007.

10. června 2007