ARCHIV

Globální index míru

Největší paseku působí na světě filantropové. Mají nejlepší úmysly, zároveň taky nejpitomější nápady a bohužel i dost peněz na to, aby je uskutečnili. Díky dostatečným finančním zdrojům jim přitom všechno připadá velmi jednoduché.

Takovým filantropem je i pan Steve Killelea, zámožný Australan. Dospěl k závěru: co neumíte změřit, neumíte ani pochopit. A rozhodl se změřit mírumilovnost národů a sestavit jejich pořadí podle pevně stanovených kritérií. Pro svůj nápad získal úctyhodnou Economist Intelligence Unit. Výsledky práce přineslo poslední číslo časopisu The Economist a referovaly o nich i české noviny.

Kritéria mírumilovnosti se dělí na vnější a vnitřní: k vnějším patří mj. objem výdajů na zbrojení, podíl země na válečných konfliktech v uplynulých dvou letech, počet příslušníků ozbrojených sil v poměru k celkové populaci a potenciál země k možným teroristickým útokům. Vnitřní mírumilovnost utvářejí například vztah k cizincům, úroveň kriminality, procento obyvatel ve vězení a možnost občana vlastnit zbraně.

Pozoruhodný je i žebříček: Spojené státy se v něm ocitly hodně vzadu, na 96. místě, v těsném sousedství Íránu. A Izrael spolu s Irákem a Súdánem žebříček uzavírá. Zato naše malá vlast zaujímá přední místo, nejlepší ze všech evropských postkomunistických států.

Pokusme se odhadnout, co vlastně vypovídají jednotlivá kritéria a zároveň (což z toho vyplyne), proč jsme dopadli na rozdíl od USA a Izraele tak dobře.

Objem výdajů na zbrojení: zbrojení nepotřebujeme, stejně by nám nepomohlo. Nejlepší je si najít vlivného strejčka, který bude zbrojit za nás a podle potřeby nám pomůže. Problém až doposavad byl, že nás při tom bránění zároveň sežral. Tato zkušenost má obecnější význam.

Podíl na válečných konfliktech: každý, kdo se řídí zásadou „co tě nepálí nehas“, ví, jak se chová správný mírotvorce. Nejlepší je poslat školitele policajtů nebo nemocnici, pro jistotu nejdřív do sousední země.

Počet příslušníků ozbrojených sil v poměru k celkové populaci: podle tohoto kritéria bude jedním z nejmilitarističtějších států Vatikán díky své pověstné švýcarské gardě a omezenému počtu obyvatel. Armádu je třeba držet při zemi: nejlepší je špičková protichemická jednotka a kromě toho už jen malý tým, který v případě potřeby podepíše bezpodmínečnou kapitulaci.

Vztah k cizincům: je u nás uspokojivý v tom smyslu, že je zatím nebijeme. Souvisí to s dalším kritériem, totiž zda smějí občané vlastnit zbraně. To je u nás doposud přísně regulované. Ostatně, tím, že stát povolí svým občanům být ozbrojeni, dává také najevo, že si troufne jim důvěřovat. Náš stát je naštěstí realista a my jsme na špičce v mírumilovnosti.

Také procento obyvatel dlících v kriminále není jako kritérium zvoleno šťastně. Nízké procento může znamenat, že ti, co by měli v kriminále sedět, místo toho běhají po ulicích, podnikají a politikaří. A také to může znamenat, že stát má málo policajtů na to, aby mohl dost kriminálníků lapit, málo soudců na to, aby je mohl poslat za mříže, a málo kriminálů, aby je bylo kam posadit. Všechno zlé je, jak vidno, k něčemu dobré: ušetří peníze a ještě se stane mírumilovným.

Základní, nestvůrná blbost tohoto měření mírumilovnosti spočívá ovšem v tom, že staví na stejnou rovinu násilníky i ty, kteří jsou ochotní se násilí bránit. Palmu vítězství si odnášejí ti, co násilí nezúčastněně přihlížejí, když je třeba, zaplatí nějaké to výpalné a v nejhorším případě ze potentočkují a zalezou pod postel.

Myslím, že takovou mírumilovností se nikdo chlubit nebude.

3. června 2007