ARCHIV

Blanický rytíř z Vysočiny

Musíme se připravit na to, že čas od času probleskne v médiích zpráva, že se Miloš Zeman chystá na návrat do politiky. Naposled jednu takovou přineslo Právo, v těchto věcech zpravidla dobře informované. Sám pro sebe i pro veřejnost zdůvodňuje tentokrát expředseda ČSSD své rozhodnutí dramatickým poklesem preferencí strany. Pro politika, který ji přejal v dezolátním stavu a během relativně krátké doby se s ní propracoval na čtyři roky k vládě, je prý bolestné a takřka nesnesitelné sledovat její nynější úpadek. Chtěl by pomoci. To je tedy ideologie, jíž samozvaný blanický rytíř z Vysočiny tentokrát maskuje své neukojené mocenské ambice.

Zdá se, že obraz českého expremiéra jako racionálně kalkulujícího šachového hráče (všechno od jeho odchodu do důchodu se komentátorům jevilo jako promyšlená strategie) si žádá podstatných korektur. Jeho zteč pražského Hradu skončila katastrofálním neúspěchem. Vzápětí se on ani jeho lidé neprosadili na nedávném sjezdu ČSSD. Teď je na řadě třetí pokus. Každý další bude poznamenán předchozími neúspěchy. Brzy se o nich přestane mluvit. Zemana je třeba demytizovat: není jeho čtyřleté působení ve funkci předsedy české vlády pouhou epizodou, na níž měli větší podíl než on sám jeho protihráči a souhra okolností? A neměli bychom se ptát, jak je vůbec možné, že v čele exekutivy země, již mnozí její občané považují za jednu z nejkulturnějších (ne-li za vůbec nejkulturnější) v Evropě, na čtyři roky stanul člověk na hranici psychické normálnosti, bez civilizačních zábran a s nezastřeným sklonem k alkoholismu?

Hlavním důvodem někdejšího strmého vzestupu Zemana a ČSSD byla hluboká frustrace české společnosti poté, co se zhroutil její sen o rychlém a snadném zbohatnutí. Klausovská ideologie, v jejímž základě stálo přesvědčení, že v tak vyspělé a civilizované zemi, jakou je ČR, lze pomocí ekonomických mechanizmů v historicky krátké době nastartovat růst všeobecného blahobytu, je jakousi zvláštní variantou na šikovské teorie z šedesátých let minulého století (je ironií osudu, že právě ty kdysi Klaus tvrdě a oprávněně kritizoval). Hospodářský vývoj v ČR narazil v druhé polovině devadesátých let na jakési provozní potíže, které by společenstvím sebevědomých a střízlivě uvažujících lidí nehnuly. U nás však měly osudový dopad: zavraždily český sen o rychlém a snadném hmotném vzestupu. Místo aby se lidé zabývali sami sebou a ptali se, jak mohli naletět tak směšně nereálné báchorce, vyvstala otázka „kdo to zavinil“. Miloš Zeman si ji dal na štít a jako Zorro mstitel zavražděného českého snu vytáhl do boje proti zlodějům, tunelářům, podvodníkům a jejich politickým patronům.

Ideologií „spálené země“ a „potrestání viníků“ přitáhl spoustu voličů z té divočejší a méně civilizované části politického spektra. Protože aspoň zčásti přejal Sládkovu rétoriku, vygumoval SPR-RSČ z české politické scény. Kdyby byl býval důsledný, zavedl by po svém nástupu k moci brutální diktaturu nebo nějakou její mírně civilizovanější formu a zařadil by se do plejády politiků jako je Lukašenko, Mečiar nebo Miloševič. Zdá se však, že Zeman chtěl odplatu provozovat jenom ústy, což zatím nikdy nefungovalo. Navíc byl volebními výsledky připraven o nejperspektivnějšího souputníka (KSČM; nedal by s ní dohromady parlamentní většinu) a naopak byl donucen se spojit k tichému souručenství s potenciálním objektem své pomsty, s ODS. Zvolil účast na vládě za cenu faktické rezignace na podstatu svého programu tvrdé odplaty.

Jediný, kdo na této tragikomické epizodě v politickém životě české společnosti vydělal, byl Václav Klaus. Přežil čtyři léta Zemanovy vlády v pohodlném závětří opoziční smlouvy, pak provedl dobře to, co Zeman zkazil (rezignace na vůdčí pozici ve straně a úspěšné tažení na Hrad). Preference ODS kvetou a strana je chtě nechtě odkázána na úzkou spolupráci se svým čestným předsedou. Z hradních výšin má možnost ovlivňovat český politický život nestandardními, ale velmi účinnými prostředky. A tak zavalil za živa náhrobním kamenem pitoreskní postavu české politiky, o níž budou jednou pamětníci s pobaveným úsměvem vyprávět vnoučatům; a ty je budou poslouchat tak, jako dnešní děti poslouchají pohádky o baronu Prášilovi.

20. dubna 2003