ARCHIV

Poslední příležitost

Zárodek toho, co se později vyvinulo v Evropskou unii, vzniklo kdysi jako pokus překonat (český prezident by řekl „přepsat“) výsledky druhé světové války a integrovat poražené Německo – nejprve hospodářsky – do svobodného světa. Byl to pokus úctyhodný a velmi úspěšný. Přispěl k hospodářské obnově Německa a evropského Západu jako celku, a zároveň i ke vzniku klidného a svobodného prostředí, které umožnilo Němcům obnovit demokracii a vyrovnat se s minulostí.

Je pravda, že důvody, které vítěze války vedly, byly ryze pragmatické: potřeba hospodářské a politické stability evropského Západu tváří v tvář hrozbě, jakou pro něj představovalo Stalinovo impérium, které v té době okupovalo mimo jiné i třetinu dnešního Německa. Spolu se založením NATO a pozdějším přijetím Německa do této organizace tak vznikly základní bezpečnostní záruky pro svobodnou Evropu. Zdálo se, že nové společenství nemá trhlinu. Německo se stalo věrným spojencem USA, zároveň udržovalo přátelské vztahy s Francií, které se po nástupu De Gaulla spíš ještě utužily.

Rozpad SSSR a dočasné oslabení Ruska situaci výrazně změnil. Integrace Evropy setrvačností pokračovala i poté, co odpadl vnější tlak, který ji předtím hnal kupředu a dával smysl. Do hry vstoupily docela nové faktory.

Za prvé: výraznou změnu přineslo přijetí postkomunistických zemí východní Evropy do EU (a NATO): států méně civilizovaných než země západní Evropy, států, které neprošly čtyřicetiletým stabilizačním obdobím, byly zmítány pubertální potřebou „suverenity“ (reakce na čtyřicetiletou ruskou okupaci) a měly jakési nevyrovnané účty s Německem (Stalin si je kdysi zavázal rozsáhlými dary německého území a podporou požadavku na oloupení a vyhnání německého obyvatelstva z jejich území). Sjednocení Německa sice provázela záruka hranice na Odře a Nise, vznikla však jakási faktická asymetrie mezi mnohaletým německým omlouváním se a rozsáhlým odškodňování obětí nacistického násilí a zásadní neochotou těchto zemí k jakémukoli vstřícnému gestu (tato neochota byla motivována strachem z toho, že jakákoli vstřícnost otvírá cestu do pekel). Západní mocnosti včetně USA se postavily jednoznačně na stranu nově přijatých zemí.

To byl první zdroj neklidu. Druhým byla a je evropská potřeba emancipovat se od USA. Podle představ těch, co ji sdíleli a sdílejí má zjevně nahradit chybějící pojítko, které v minulosti představovalo ruské ohrožení. Tuto politiku od konce padesátých let tradičně prováděla Francie, teď zachvátila další země. Pozice Německa je v té věci rozhodující: ač v některých ohledech nemá fakticky v západním společenství zcela rovnoprávné postavení, svou velikostí a hospodářským potenciálem je největším a nejmocnějším státem EU. To, kam se přikloní, může být rozhodující.

A konečně třetí faktor: rekonvalescence ruské supervelmoci a obnova jeho velmocenských ambicí. Dalo se s ní počítat, mnoho politiků ve střední Evropě ji ani dnes nebere vážně. Cílem Ruska je pochopitelně posílení pozic v zahraničí obecně a na ztracených evropských územích zvlášť. Německo se stalo středem jeho zájmu.

Schröderova politika spočívala v tom, že nechal stranou všechny otázky minulosti a orientoval se jednak na emancipaci od USA, jednak – a to hlavně a k bezmocnému úžasu zejména Poláků – na nadstandardní přátelskou spolupráci s Ruskem.

Tím se malé středoevropské státy – týká se to především Polska a ČR – ocitly ve velmi prekérní situaci. Německo se samozřejmě nemůže stát supervelmocí, nemá na to. Rusko den ze dne jasněji dokazuje, že supervelmocí stále je. Německo může však být velmi užitečným ruským spojencem v Evropě. Pokud by se vyvinula taková situace, velmi znesnadní středoevropským postkomunistickým státům obhájit proti tlaku Ruska své národní zájmy a svou suverenitu.

Situace v Německu není zatím, jak se zdá, zcela rozhodnuta. Situace v Rusku už zcela rozhodnuta je. Je životním zájmem zejména Polska a České republiky, aby se Německo vrátilo ke své tradiční politice euroatlantického spojenectví. Obě země v minulosti – ovšemže nechtě – dělaly všechno pro to, aby se tak nestalo.

Nevím, zda to mohou nějak ovlivnit. Nevím, co by měly dělat, není to můj problém, nezabývám se praktickou politikou. Vím jen, že se o něco pokusit musí a že k tomu mají poslední příležitost.

Pokud se to nepovede, USA to přežijí. Přežije to i západní Evropa. Přežije to i Německo. Co ale bude tady, na to raději nemyslet.

3. června 2007