ARCHIV

A naposledy Anička

Případ, jako je ten, jemuž se už řadu dní soustavně věnují všechny noviny, vyvolává řadu otázek: jak je možné, že týrání Ondřeje mohlo trvat tak dlouho. Jak je možné tak snadno vytvořit virtuální bytost a opatřit jí nakonec jakési formální úřední krytí. Jak vlastně fungují ústavy typu brněnského Klokánku, když z nich dítě může tak snadno utéci nebo snad být uneseno. A tak dále.

Nakonec se zjistí, že selhaly sociální instituce, soudy, policie. A vždycky na tom něco je. V případu Nataschi Kampuschové to ostatně bylo podobné. Lidé jsou nedokonalí a totéž platí i o lidských institucích. Neexistuje nechybující jedinec a neexistuje nechybující úřad. Smyslem kritiky je, aby se lidé i instituce zlepšili. Občas se to dokonce povede.

Je tu ovšem jedna věc, kterou je při kritice úřadů nutno vytknout před závorku: prvotním viníkem nejsou úřady a instituce, ale rodiče hnusně týrající vlastní děti nebo vykutálená formální či neformální společenství, která úřady a instituce vodí za nos. Zda to dělají z důvodů nepokrytě nízkých nebo zda si k tomu vymyslí nějakou ideologii nebo náboženství, je úplně fuk.

Hojný výskyt individuí a společenství tohoto typu je svědectvím o tom, že se společností není něco v pořádku. Účinnost administrativních a organizačních reforem, stejně jako represí je omezená, ztratí smysl tehdy, když se choroba rozšíří, protože pak jsou jí zachváceni ve větším rozsahu i lidé v institucích, jež je třeba reformovat a které by měly represe provádět.

Čímž má být řečeno: Společnost degenerovaná ve společnost čuňat bude nakonec nutně produkovat sviňské instituce. Zlepšovat práci úřadů je nutné, ale chce to víc. Něco jako revoluci hlav a srdcí, o níž psal Havlíček. Tu nám magistráty a policie nezařídí. A nějaké Společenství Grálu už vůbec ne.

lidovky.cz 29.května 2007