ARCHIV

Klausova ofenzíva

Poslední politické aktivity českého prezidenta překonávají všechna (i ta nejhorší) očekávání. Za několik dní se mu povedlo vyhrotit politickou situaci zcela nebývalým způsobem.

Nejprve se v zásadě vnutil k podpisu smluv o přistoupení ČR k Evropské unii. To samo o sobě by ještě byla celkem nevinná záležitost (polovinu nových zemí zastupovali i prezidenti). Špidlu a Svobodu jeho rozhodnutí zaskočilo, protože správně tušili jakési čertovo kopýtko.

Klaus je ostatně nenechal dlouho čekat. Hned na následné tiskové konferenci ohlásil, že chce do budoucna daleko více využívat svých ústavních pravomocí v zahraniční politice a iniciovat v ČR věcnou debatu o podstatě evropské integrace. Vzhledem k tomu, že v této věci je zásadní rozpor mezi vládní koalicí, která podporuje politické sjednocování EU, a Klausem a ODS, kteří jsou v této věci velmi zdrženliví, lze Klausova slova chápat jako jakési neformální vyhlášení občanské války (zatím v ideové rovině) mezi koalicí a opozicí, v níž prezident, jak už je u nás zvykem, stojí na straně opozice. Klaus a ODS mohou přitom počítat s jakousi podporou KSČM, která by byla zjevně ochotna podporovat jenom integraci ČR do Ruska.

Špidla a Svoboda se proti Klausovým slovům hned na tiskovce ohradili. Špidla zcela správně namítl, že za zahraniční politiku země odpovídá vláda, a pokud má prezident odlišné stanovisko, je to jen jeho osobní názor. Svoboda nadto Klause ještě kritizoval po sarajevském způsobu za jeho zády, na zpáteční cestě před novináři. Řekl, že využívá zahraničně politické aktivity, aby si zlepšil svou domácí image a že jeho podpis pod smlouvou má jen symbolický význam. Klaus se urazil, označil Svobodovy výroky za „neopodstatněné, nekorektní a zavádějící“ a pozval si delikventa po policejním způsobu na Hrad k „podání vysvětlení“. Aby to nevypadalo příliš hloupě, naznačil zároveň, že to má být první krok v rámci věcné diskuse o kladech a záporech českého vstupu do EU, jejímž účelem je sladit postup předních ústavních činitelů ČR.

Vláda a koalice je ve složité situaci. Zcela správně nahlíží, že vstup ČR do E7U je zcela nezbytný. Když mimo zůstane vyspělé, kulturní a demokratické Norsko, je to něco jiného, než kdyby vypadla zaostalá, hospodářsky, politicky i kulturně docela zplundrovaná postkomunistická ČR. Vzhledem k tomu, jak se Evropa rozštěpila v irácké krizi, jsou ovšem plány na EU jako jednotný politický útvar se společnou ústavou a prezidentem silně nadnesené, v tom má pravdu Klaus a ODS. Zvlášť když se v zamlčeném pozadí těchto úvah skrývá napůl vyslovená představa o tom, že takto politicky sjednocená Evropa má tvořit jakousi protiváhu Spojeným státům. Zato Klaus vůbec nemá pravdu, pokud jde o jeho postoj k válce v Iráku. „České národní zájmy“, jimiž tak rád hauzíruje, nám v této věci velí snažit se za každou cenu udržet transatlantické vazby svobodné Evropy a spolupracovat v rámci EU s oponenty francouzsko-belgicko-německého bloku, dále s novými zeměmi (jimiž Klaus pohrdá) a s německou opozicí (kde porozumění brání nevyřešený problém Benešových dekretů). Účelový blok Klaus – ODS „pragmaticky“ přehlíží názorové rozdíly ve věci irácké krize, které jsou zcela zásadní povahy: to je politicky nemravné jednání.

Spor mezi prezidentem a vládou nemá však jen tento zahraničně politický rozměr. V rozhovoru pro sobotní Právo ohlásil prezident další inovace v oblasti svých ústavních pravomocí: je prý sice povinen odvolat ministra, jehož mu navrhne premiér, ale už vůbec ne jmenovat toho, koho mu premiér navrhne (tím by si prezident vydobyl spolurozhodování o složení vlády). Dále Klaus hodlá vybírat ústavní soudce podle zcela jiných kritérií než jeho předchůdce (chce preferovat ty, co odborně vyspěli po převratu). Klaus je v této věci sice vázán souhlasem Senátu, aloe může činnost Ústavního soudu zablokovat (stejně jej nejspíš považuje ze zbytečný).

Rozvíjí se tedy zcela zásadní spor o to, jak bude v příštích letech vypadat politický systém v ČR. Jeho jednou stranou je vláda, disponující víc než nejistou většinou jednoho hlasu v PS (ví někdo předem, jak budou v klíčových okamžicích hlasovat Marvanová nebo Rusnok?), druhou prezident a ODS, nový „hradní blok“, při Klausově obratnosti v politické manipulaci, strmě rostoucí popularitě ODS a s komunisty v zádech velmi silný. Pro postkomunistickou ČR není přitom až tak důležité oddělení a nezávislost mocí, definované v ústavě (skutečná nezávislost je vždycky věcí dobré vůle účastníků). Stav podobný demokracii je u nás navozen mocenskou vyvážeností dvou politických bloků, vládního a opozičního, z nichž ani jeden nemá dost síly na to, aby druhého smetl a zničil. Havlovým odchodem (kdo si na něho ještě v – pár týdnů poté, co opustil Hrad – vůbec vzpomene!) a posilováním ODS se rovnováha vychyluje. Místopředseda ODS Zahradil tedy právem hovoří o „změněné názorové rovnováze mezi ústavními institucemi“.

ČR je na nejlepší cestě proměnit se ve středoevropskou polodemokracii prvorepublikánského typu, s marginalizovanou opozicí a mohutnou hradní mediální lobby, nenápadně a úspěšně omezující svobodu slova. Centrem moci bude opět Hrad, který po amatéru Havlovi ovládne šikovný politický manipulátor Klaus. Srovnání s První republikou ovšem není úplně spravedlivé: při všech jejích problémech je Klaus proti Masarykovi primitiv a totéž platí o čelných politicích ODS ve vztahu k těm předválečným. Navíc je tu pořád jedna naděje: Klaus měl doposud velmi nešťastnou ruku při pokusech o manipulaci s médii: lidé, které se mu podařilo získat, nebyli příliš kvalitní a zákulisní politické intriky nevyvážily čtenářský a divácký nezájem. Svobodný tisk může tedy být zachován. A kde je svobodný tisk, je i naděje na nějaké budoucí zlepšení situace.

21. dubna 2001