indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

14.5. -19.5.2007

ARCHIV

Německo bojuje s obezitou

V Německu zjistili, že 75% mužů a 58% žen trpí obezitou. Proto poslankyně CDU/CSU Heinenová chce zvýšit DPH u zvláště škodlivých potravin z 7% na 19%. Návrh podporují její kolegové z vládní koalice i z opozice. Protestují obchodníci a potravináři, mj. s celkem logickou námitkou, že pokud budou politici rozhodovat o tom, které potraviny jsou škodlivé a které ne, udělají si z toho nakonec výhodný obchod. Čeští odborníci, kteří se k problému vyjadřovali, nebyli tak radikální jako německá poslankyně. Doporučují „jen“ zákonem omezit reklamu na tučné a sladké potraviny, určené k prodeji dětem. Mluvčí ministerstva zdravotnictví Cikrt zase navrhuje osvětu a motivační programy.

Nápad je sám o sobě zrůdný a přímo navádí k tomu, aby text o něm byl pojat humorně (což jsme učinili, když se k podobnému kroku kdysi chystali ve Velké Británii, jak to tam tehdy dopadlo, nevím). Pokusme se ho nyní nekonvenčně vzít vážně, zaslouží si to.

Tak především: případ tučných a sladkých potravin je něco jiného než případ kouření. To, že kouření škodí zdraví, je jednoznačně prokazatelné. Tučné a sladké potraviny škodí od určitého množství, škodlivost závisí na věku a tělesné aktivitě poživatelů a taky na dispozicích: někdo si může dopřát sladkostí, co hrdlo ráčí, a neztloustne, a jiný tloustne i při dietě. Plošné zdanění je nesmysl, spravedlivé by bylo zdanit lidem nadměrná kila, jenže to je zase nekonečně směšné a neproveditelné.

Taky je otázka, kde má péče politických orgánů o zdraví voličů své meze. Neměly by zdravotní pojišťovny přihlížet k tomu, jak pacienti dbají o prevenci, a uhrazovat jen ta choroby, na kterých nemají nemocní žádný podíl? Nakonec by se nejspíš ukázalo, že takových nemocí je velmi málo. Navíc když se někdo soustředí příliš na prevenci jedné choroby, nepochybně si způsobí jinou, protože co v jednom případě prospívá, v druhém zase škodí.

A kdyby se sepsala nějaká zcela důsledně pojatá, komplexní pravidla, jsem přesvědčený, že jejich striktní dodržování by bylo, jak se říká v lékařsko-novinářské hantýrce, neslučitelné se životem.

Péče o zdraví v moderním pojetí se dostává do příkrého konfliktu se svobodou. Svoboda je vždycky i svobodou hřešit. Tím není řečeno, že hřešit se má. Nýbrž jenom, že ten, kdo hřeší, hřeší na vlastní triko. Když odbouráme svobodu, která je zároveň svobodou hřešit, stane se život nejprve nesnesitelným, pak nemožným.

Státem naordinovaná péče o zdraví vychází z nepatřičně optimistického předpokladu, že je možné odbourat příčiny utrpení. Že smyslem života je žít co nejdéle a být pokud možno zdraví. Člověk si to nemůže nepřát – jenže lidé jsou tu od toho, aby naplňovali své životní poslání, a toto úsilí bývá spojeno s bolestmi a strádáním. Kdežto stát je tu jenom od toho, aby lidem pro naplňování jejich poslání tvořil jakýsi prostor. Když se důsledně soustředí na úsilí zachovat je za všech okolností a všemi prostředky při životě, může se taky stát, že jim v tom nakonec bude bránit.

20. května 2007