ARCHIV

Rusko a komunismus

V Událostech z minulého čtvrtka jsem nevlídně reagoval na článek Alexeje Kelina „Ruská diaspora není hrozbou“, který zveřejnily týž den Lidové noviny. Pan Kelin mi poslal rozhořčený dopis, který zde dávám čtenářům k dispozici. Hlavní čtenářský dojem z jeho textu je, že se jedná o podivnou směs paranoidní podezíravosti k celému světu a naprostého nedostatku jakéhokoli ponětí o ruském podíle na neblahém vývoji v Rusku i ve světě v minulém století. Při četbě dopisu se mne zmocnila jakási pochybnost, zda aspoň v některých věcech přitom nejde o nedorozumění, které by bylo možné rozptýlit. Proto se ve své odpovědi omezím na věcné problémy a nechám stranou osobní narážky.

K tomu, co píše pan Kelin o „majestátním plurále“: na jeho textu mne zaujala podobná věc. Když píše o tom, že nám Rusko zavaří s dodávkami plynu a ropy, říká, „my“ to odneseme. Když mluví o tom, jak si česká společnost údajně sama vyžádala bolševismus, říká zase „Češi“. Je těžké si to vyložit jinak než: za to, co si Češi sami nadrobili, ponesou teď Rusové žijící v Česku zodpovědnost. Tato technika, spočívající v tom, že se hlásíme jen k tomu, co se nám hodí (tam, kde jsme skutečné nebo údajné oběti) a odpovědnost svádíme na ty druhé, je bohužel pro dopis pana Kelina příznačná.

Především: jak je to vlastně s „komunismem“. S jeho výkladem absolutně nesouhlasím. Komunismus, tak, jak ho vymyslili Marx s Engelsem, byla radikální utopická ideologie, kterou si v Evropě na čas přivlastnilo emancipační dělnické hnutí. Posloužila dobré věci, byla určitým způsobem modifikována (v ruském záboru se tomu posléze říkalo „revisionismus“) a nakonec byla odvržena jako překonaná. O zločinnosti těžko hovořit. Zato v Rusku, v situaci naprostého rozkladu společnosti v době válečné porážky, se jí zmocnila radikální a poměrně mocná teroristická skupina, upravila ji ke svým potřebám (na tzv. marxismus-leninismus) a naroubovala ji na staleté tradice ruského samoděržaví. Teprve tím se z „komunismu“ stala nebezpečná, třaskavá směs. Tento proces, který dovršil Stalin (a jeho nástupci ho už jen modfikovali) udělal z ruské verze komunismu náboženství obrozeného ruského imperialismu, mesianistickou ideologii, jejíž hlavním heslem přese všechno zůstalo „Moskva – tretij Rim, i četvjortovo ně budět“. Ruská společnost se nedokázala tomuto nebezpečí včas opřít (protivníci rudých v občanské válce mi nijak neimponují, vyrovnali se svým protivníkům krutostí a předčili je jen rozkladem a organizační neschopností – výjimky potvrzují pravidlo). Proto svádět všechno na druhé, na Marxe, na Němce a dokonce na Čechy je nevěcný alibismus a málo důstojný pohled na věc. Stejně, jako se dokázali Němci vyrovnat se svou zodpovědností za nacistická zvěrstva, měli by se i Rusové dokázat s vyrovnat se svou zodpovědností za bolševismus (mají to lehčí, nikdo z nich nebude ždímat miliardy v odškodném). Přiznání viny nebo podílu na vině není projev slabosti, ale síly.

Pan Kelin píše, že ruské asylanty v ČSR „vydala legitimní vláda ČSR ve snaze vlichotit se Stalinovi“. To je silně přehnané a přehánět se nemá. Spolu s ruskými jednotkami dorazily do ČSR orgány NKVD s připravenými seznamy a zatýkaly, aniž by se kohokoli ptaly na dovolení. Rozložená a dezorientovaná česká politická reprezentace se tomu nedokázala opřít a nese proto spoluvinu. Spoluvinu, prosím. Větší odpovědnost je na těch, co to vymyslili a provedli. Tím nechci říci, že bychom se za to („my“, tj. my Češi) neměli stydět.

S tím souvisí i Kelinovo tvrzení, že Rusové nám v pětačtyřicátem nemuseli nic vnucovat (tj., jak píše ve svém článku v LN, že „Češi byli snad jediným národem na světě, který si komunismus dobrovolně zvolil“). To je zase nevěcná generalizace a alibistické neviňátkovství: Beneš a jeho spolupracovníci měli představu, že Rusové nás do budoucna ochrání před hlavním nebezpečím, totiž před Němci, a my se na oplátku inspirujeme stalinismem, který oplodníme našimi demokratickými tradicemi, takže vznikne „demokratický, resp. humanistický socialismus“. Komunisté, pátá kolona ruského komunistického impéria, se zaklínali specifickou českou cestou k socialismu (rozuměj stalinismu) za zachování parlamentarismu a demokracie. A česká společnost, stresovaná válečným zážitkem a ovlivněná plebejskými tradicemi a panslavistickými předsudky, jim naletěla. Neseme spoluvinu a je to naše hanba. To ale nijak nevyviňuje Rusy, kteří nás přišli přičlenit ke svému impériu (proboha, ne ti řadoví vojáci, ale generalita a politické vedení „SSSR“).

Pan Kelin dále hovoří o „vrážení klínů mezi Rusko, které se pracně vrací k demokracii, a zbytek Evropy“. To je zajímavé: já to vidím tak, že naopak Rusko se obratně snaží vrazit klín mezi velké státy západní Evropy a malé země z někdejšího ruského záboru s cílem nabýt v nich opět ztracený vliv. To ale není podstatné – podstatné je, že se Rusko údajně vrací k demokracii. To bohužel není pravda.

Nepochybuji o tom, že Gorbačovův pokus o demokratizaci ruského komunistického impéria byl nesen poctivými úmysly: prokázalo se to tím, že skončil jeho (částečným) zhroucením, bylo totiž nereformovatelné. Bylo tehdy povzbudivé sledovat, že Rusové po tolika letech nelítostného teroru nezapomněli na to, co je svoboda, znamenalo to naději i pro porobené národy středovýchodní Evropy. Bohužel se v Rusku nakonec nepovedlo vybudovat spolehlivé základy svobodného uspořádání. Problém byl ve velké národnostní rozmanitosti země (i po vzniku SNS) a v ortodoxní tradici, která nezná autonomii a oddělení světské a duchovní moci (podotýkám, že nejde o problémy osudové a nepřekonatelné, nicméně nepovedlo se). Rusko bylo ohroženo další územní dezintegrací (čečenský problém, růst moci průmyslových oligarchů s politickými ambicemi). Gorbačovův nástupce Jelcin zjevně nezvládl úlohu, jež mu byla svěřena. Nemohu vyloučit, že i Evropa se svou radikální ideologií „lidských práv“ přispěla svou troškou do mlýna. Dnes se dá říci, že ruský pokus o demokracii definitivně ztroskotal, a to na špatném řešení skutečných problémů. Územní dezintegraci se Rusko brání plíživou centralizací, mocenským ambicím ekonomické oligarchie plíživým postátňováním. A hlavně: znovu se dostává ke slovu snaha řešit interní problémy vytvářením vnějších nepřátel a útočností navenek (vnější ohrožení má být podnětem k utužení vnitřní disciplíny). Tím se stává pro své malé a slabé postkomunistické sousedy opět velkým nebezpečím. Rusko nenašlo cestu k demokracii a vrací se ke svým nejhorším tradicím.

Zmínku o benzinu, který budeme mít jen do zapalovačů, opravdu nejsem schopen brát jinak než jako vyhrožování. Je ho ovšem třeba brát vážně – ale znamená jen to, že se asi budeme muset na čas pořádně omezit: podobně jako se museli omezit Berlíňané v době Stalinovy berlínské blokády. Měli bychom se na to připravit. Nevěřím ovšem, že by něco podobného mohlo Rusko provozovat dlouhodobě.

A dostávám se k výčtu nepřátel, kteří se pokoušeli a pokouší Rusko zničit: Čingischán, Lenin, Stalin, Brežněv, Hitler, Čína, USA, sjednocená Evropa. To je opravdu bláznivé. Nechápu, proč se např. nezmínil o Polsku v souvislosti s událostmi na počátku 17. století. Zato Lenin, Stalin a Brežněv Rusko nezničili, ale udělali z něj nakonec aspoň na čas mocnost schopnou vojensky konkurovat USA. Taky mi není jasné, proč si pan Kalin myslí, že Čína chce Rusko zničit, to by se muselo nějak podrobněji rozebrat. V žádném případě nechtějí Rusko zničit USA (proč by to dělaly) a „sjednocená Evropa“ nejen že to nechce, ale navíc na to ani nemá (je otázka, má-li vůbec na to, aby se účinně zastala svých nových členů, kteří jsou postupnou reorientací ruské politiky přímo ohroženi). Proto také považuji za našeho nedůležitějšího spojence nikoli Němce, jak si pan Kalin myslí, ale USA, a evropskou emancipační politiku vůči USA mám za sebevražednou.

Pan Kalin tvrdí, že Rusko bude znovu supervelmocí. To je nesmysl, Rusko nikdy supervelmocí být nepřestalo. Taky si vůbec nemyslím, že by dnešní Rusko bylo komunistické, Putin komunista a FSB komunistická organizace. Ruský komunismus (bolševismus) se opotřeboval a byl odhozen na smetiště. Rusko proto pro nás není o nic méně nebezpečné – naopak, zbavilo se zbytečné přítěže, ale demokratizace se nepovedla.

Jsem i za těchto okolností pro korektní a přátelské styky s Ruskem: ale za dané situace platí odsud až potud. Patříme k jiné kulturní oblasti (tím nechci Rusko a Rusy nijak urážet, patříme taky k jiné kulturní oblasti než třeba Japonsko). A na základě historických zkušeností víme, že potřebujeme mít ve vztazích s Ruskem spolehlivě krytá záda.

Je taky možné, že to spousta lidí u nás cítí jinak než já. Rád bych je přesvědčil. Hlavně proto jsem napsal tento dlouhý článek.

20. května 2007