ARCHIV

Mýty druhé světové války

V Lidových novinách se rozvinula zajímavá, byť nepřímá polemika. Tématem je: Co znamenal ruský zábor středovýchodní Evropy po druhé světové válce? Osvobození nebo jen další zotročení? Nebo snad dokonce obojí? Podnět dala poznámka Luboše Palaty z 10. května, k témuž tématu se dosti odlišným způsobem vyjádřil následující den v rubrice Úhel pohledu (která nemusí vyjadřovat názory redakce) polský spolupracovník LN Maciej Ruczaj.

Téma sporu mi připadá velmi zajímavé a pro bezprostřední budoucnost dosti podstatné. Proto, a také protože nesouhlasím s panem Palatou, ale do jisté míry i s panem Ruczajem, považuji za užitečné se k věci také vyjádřit.

Článek Luboše Palaty (jako ostatně většina jeho textů) je cíleně provokativní. Zároveň (a to je taky pro autora příznačné) se vyznačuje jakousi přibližností a ledabylostí formulací. To, co píše, je v některých ohledech „pravdě podobné“. Nic víc.

Podle Palaty patří náš dík za to, že dnes žijeme, stejně jako Američanům a Britům i „Sovětům“ (dnes bychom prý nesprávně řekli Rusům). Na tom prý nic nemění to, co se stalo po válce. „Československo dostalo od Stalina šanci, nejméně stejnou jako Finsko, být i po válce demokratickým státem. Češi si však ve svobodných volbách v roce 1946 zvolili komunisty. Převrat v roce 1948 byl sice Sověty částečně zrežírován, ale Češi svoji demokracii z největší části prohráli sami.“ Podobě i „to, že normalizace byla tak obludná… to už byla naše práce. Na Moskvu to nesvádějme“. A konečně „za svobodu, kterou nám přinesl 17. listopad, vděčíme Rusům“.

Pokud jde o pojem „sověti“, věcně vzato, sovět znamená rusky „rada“. Jinak se používalo spíše pojmu „sovětští lidé“ (jako jakási vyšší forma lidí obyčejných). V zásadě to byly podobné pohádkové bytosti jako tzv. Čechoslováci, s tím rozdílem, že šlo o daleko velkorysejší podvod, jakési falešné vousy, které si nasadily politické elity komunistického Ruska, aby vzbudily v porobených národech „vnitřních kolonií“ iluzi, že i ony se nějak podílejí na slávě impéria, a ve svých vlastních lidech, že jsou přes své zneprávnění a svou bídnou situaci něco víc než ti na druhé straně pomyslné barikády.

Finsko nedostalo od Stalina žádnou šanci, Stalin zásadně žádné šance neudílel. Nýbrž Finsko si svou šanci muselo tvrdě vybojovat. Rusové je v roce 1939 zákeřně napadli, v následující válce byli Finové sice obrovskou ruskou přesilou poraženi, ale ruský medvěd dostal při tom pořádně do kožichu a na lekci nezapomněl: tohle zvířátko pořádně kouše. Proto si Stalin po vyhrané druhé světové válce netroufl zemi přímo anektovat. Byl v podstatě zbabělec a vyhýbal se situacím, kde tušil velké nepříjemnosti. Je pravda, že i my jsme měli podobnou možnost, ale nevyužili jsme ji. Nebyla to ovšem žádná „šance od Stalina“.

Spoluúčast českých politiků na tom, že jsme se na čtyři desetiletí stali ruskou kolonií, je zjevná. Je třeba ovšem rozlišovat mezi komunisty, kteří byli jen prodlouženou rukou ruského impéria, a Benešem spol., kteří to dělali částečně z blbosti, částečně (budiž řečeno pro spravedlivost) ze zoufalství. To je ovšem spoluvina, a nijak nevyviňuje komunistické Rusko, že cílevědomě a ze všech sil usilovalo o to, ČSR spolknout. Je možné, že by se to bylo podařilo i bez spolupráce hlavně Beneše a národních socialistů. Není možné, že by se to českým komunistům podařilo bez zcela zásadní podpory z Moskvy. Tvrdit, že si za všechno můžeme jen sami, je zbytečné a nevěcné přehánění.

Což možná ještě větší měrou platí i o tzv. normalizaci. Ruská invaze v roce 1968 neznamenala jen nějaký jednorázový akt: Rusové v „ČSSR“ ponechali silné a bojeschopné vojenské jednotky, při instalaci normalizačního vedení mohutně zasahovali do českých poměrů a normalizační vedení mělo takřka po celou dobu vojenské okupace „ČSSR“ jejich bezpodmínečnou podporu. O spoluvině českých (komunistických) politických elit a české společnosti jako celku není pochyb, jenže to byla spoluvina a ne vina a zejména o tom „my“ by se nemělo mluvit s takovou lehkomyslností, jak to dělá Luboš Palata. Disidentské řeči o tom, že „společnost uzavřela nepsanou smlouvu s Husákem“ jsou nevěcné přehánění, skutečný podíl by bylo třeba pečlivě rozebrat, a ne jen tak od boku plácnout paušální odsouzení.

Nechci zpochybňovat dobrou vůli a poctivé úmysly Gorbačovova ruského vedení v letech „perestrojky“. Je nesporné, že nebýt vývoje v Rusku, neměla by česká společnost sílu vybojovat si svobodu. Ve hře bylo ale spousta dalších významných faktorů, např. vyčerpanost veleříše, rozklad jejího nelidského státního náboženství a hlavně tlak svobodného světa. Uznání se ostatně zhmotnilo v tom, že Michail Gorbačov dostal (právem) nejvyšší české státní vyznamenání. Nelze přitom odhlédnout od toho, že on a jeho lidé dávali (částečně, většinu škod nelze napravit) do pořádku to, co svým indolentním a zločinným počínáním způsobili jejich předchůdci. A za druhé, že naše vděčnost platí Gorbačovovi, nikoli Putinovi, pod jehož vedením se Rusko rychle vrací do starých vyjetých kolejí.

Po tom po všem je těžké se divit, že Maciej Ruczaj cítil potřeby předestřít názor v něčem alternativní. Jistě má pravdu v tom, že si Rusové vybudovali jakýsi „mýtus osvobození“ a že USA a Evropa na něj svým způsobem např. u příležitosti oslav v roce 2005 tiše přistoupily. Také je pravda, že okázalými i méně okázalými pomníky (od toho na budapešťském Náměstí svobody až po poněkud zastrčené sousoší v parku před pražským Hlavním nádražím, na první pohled představující milostné hrátky dvou po zuby ozbrojených gayů) si Rusko značkuje „blízké pohraničí“ podobně, jako si kocouři močí vyznačují svůj revír. A že ruskému vedení tehdy nešlo o žádné osvobození národů středovýchodní Evropy, ale o zábor co největšího evropského území (které by vytvořilo předmostí sloužící k obraně před dalšími možnými útoky ze Západu). Zvláštní je, že to, co je u Palaty přehnáno a nafouknuto (spoluvina středoevropských národů na jejich smutném osudu) u Ruczaje úplně chybí. Vinni jsou jen Rusové, a taky západní spojenci. Jako by šlo o to, na koho všechno co nejrychleji a nejúplněji svést.

„Západní spojenci souhlasili s uspořádáním kontinentu po roce 1944, souhlasili se zmizením svébytných členů evropské rodiny, od Maďarska po Estonsko, z civilizovaného světa.“ Ve skutečnosti byli západní spojenci postaveni před hotovou věc. Rusové si prostě vzali (až na nepatrné výjimky) vše, kam vstoupila bota ruského vojáka. Byla to daň, kterou zaplatily Evropa a USA za politiku appeasementu a isolacionismu v druhé polovině třicátých let minulého století. Je nespravedlivé bez dalšího tvrdit, že „akceptovali sovětskou verzi druhé světové války, ve které nebylo místa pro utrpení středovýchodní Evropy“. Po celých čtyřicet let dalšího trvání ruského komunistického impéria se v rámci možností snažili porobeným národům pomáhat. A neměli bychom zapomínat na to (je pozoruhodné, že v tom zapomínání jako by se Ruczaj s Palatou shodovali), že za svou snadno nabytou svobodu vděčíme i jim. Taky mi nepřipadá přiměřené vyčítat Američanům že za války „americké dolary nebyly používány jen na zbrojení proti Hitlerovi,ale i na další chod totalitní mašinérie“. Jak by to chtěl pan Ruczaj oddělit? To, že se po přepadení SSSR Hitlerem Churchill a Roosevelt rozhodli pro spojenectví s Rusy, bylo správné, ostatně nic jiného jim nezbývalo. Spojenectví se státem typu Stalinova Ruska má samozřejmě spoustu úskalí a stinných stránek. Problém byl jen v tom, že zejména Roosevelt bral spojenectví s Rusy ne jako účelový pakt ke zničení společného nepřítele, ale jako spojenectví idejí (což se pak zhmotnilo v projektu OSN).

Ve skutečnosti za všechno nemohou jen Rusové a Západ. Středoevropské národy sice bezděčně, ale dlouho a účinně spolupracovaly na politické destabilizaci této oblasti, která pak – ne sice výlučně, ale také díky tomu! – spadla do chřtánu nejdřív Hitlerovi, a poté Stalinovi. Aniž bych chtěl nějak relativizovat lví podíl předválečné ČSR na této sebevražedné politice, ČSR v ní nebyla sama. Po roce 1918 využila situace, kdy Polsko s námahou odvracelo bolševický nápor, a pokusila se anektovat celé Rakouské Slezsko včetně čistě polských oblastí. Ve hře nebyla jen národní ctižádost, ale i přízemní hospodářské zájmy. Spor nakonec rozhodla arbitráž Dohody, která ovšem část území obývaných Poláky přiklepla ČSR: to na dalších dvacet let katastrofickým způsobem poznamenalo česko-polské vztahy. Na oplátku pak v roce 1938 Poláci využili situace, v níž se ČSR octla schválením Mnichovské dohody, a bez ohledu na její dodatek, nařizující jednání a arbitráž, okamžitě vojensky obsadili etnicky polské oblasti ČSR. Z takto nabytých území se pak těšili necelý rok. A co říci o sebevražedné politice maďarského vedení, které, upjato na co nejrozsáhlejší revizi jistě nespravedlivé Trianonské smlouvy, vydalo svou zemi na milost a nemilost Hitlerovi? Palatovo nevěcné přehánění jaksi usnadňuje panu Ruczajovi nechat stranou tyto věci. Přitom dnes, ve chvíli, kdy se Putinovo Rusko rychle vrací k tradiční ruské imperialistické politice, je třeba všechny tyto věci úplně a nestranně zvážit. Problém středoevropských národů je společné, věcné a kritické pojetí vlastní minulosti: pojetí, které nezveličuje ani nepřehlíží jejich vlastní podíl na neštěstích, která je potkala. Jen tak bude možné vyhnout se neštěstím příštím.

12. května 2007