ARCHIV

Mrtvoly v Lucerně

Výstava v pražské Lucerně patří k tématům, k nimž je skoro závazné se vyjádřit. Zároveň je to téma docela zajímavé. Padlo hodně vznešených a abstraktních slov. Ambicí tohoto textu je věc trochu zpřízemnit.

Někteří se pohoršovali nad tím, že snad by dokonce mohlo jít o popravené obhájce lidských práv. To mne poněkud nadzvedlo: zaslouží si obhájci lidských práv i po smrti jiného zacházení než plebs? Houbeles! Před zubatou jsme si všichni rovni, obhájce neobhájce.

Taky mi nepřipadá jako dostatečné ospravedlnění, že dotyčný s podobnou úpravou svých tělesných pozůstatků souhlasil. V tak chudé zemi, jako je Čína, je snadné využít bídy lidí k tomu, aby souhlasili s posmrtnou účastí na té morbidní maškarádě. Je to, jako když chudé holce, které hrozí, že umře hlady, velkoryse nabídnou, aby dělala kurvu v jejich bordelu. Vlastně ještě o chlup horší. A pokud s tím snad někdo souhlasil z pouhé chuti zbohatnout, zaslouží si zároveň politování a opovržení.

Tento případ je ostatně zajímavý doklad o tom, jak tržní mechanismy (zde hra nabídky a poptávky) samy o sobě nestačí k vytvoření smysluplného světa. Z tržního hlediska je všechno OK. To není argument proti tržnímu hledisku, jen upozornění, že jako všechny světské věci má svůj začátek a konec.

A dále: nikdo to neříká na plnou hubu, ale za polehčující okolnost se zjevně považuje, že jde o Číňany, lidi ze vzdálené, neznámé země. Představme si, že by exponáty byli Češi rodu slovanského. Rázem by tu byl problém, jehož by se chytali různí komunisté, kryptokomunisté a populisté: bojovníci za svobodu, Kluby českého pohraničí, Bobošíková. A kdyby navíc nebyli pochováni v sarkofágu anonymity, nýbrž opatřeni visačkami s identifikací! Představme si na příklad otce rodiny, jak se po nedělním obědě se šibalským úsměvem obrací na své ratolesti: tak, děti, a teď se půjdeme podívat, jak děda hraje basket.

Taky byl zmíněn Marcel Duchamp a jeho slavná mušle z pisoáru, z níž udělal umělecké dílo tím, že ji jako autor podepsal a vymezil jako artefakt. Také mrtvoly jsou vlastně artefakty a nikoli vědecké exponáty, proč by jinak byly stylizovány do podoby Rodinova myslitele nebo hráče košíkové. Ale oč je Duchampova mušle nevinnější, jak úlevně by působila mezi exponáty v Lucerně. Na druhé straně např. ze srovnání např. s Hynaisovou oponou v Národním divadle se zdá vyplývat, že ta by se svými mrtvolnými barvami do Lucerny docela zapadla.

Problém mrtvol v Lucerně je problém boření tabu. Boření tabu je v evropských dějinách věc společenské hygieny. Tím, že odstraňuje staré a mrtvé věci, dělá místo pro nové, dobré a hezké. Což bylo např. smyslem Duchampovy provokace. Úplně v jiné oblast a jinak znamenaly boření tabu třeba Rukopisné boje a Hilsneriáda. Lidé, kteří bořili, měli před sebou nějaký pozitivní cíl. Jaký cíl si klade tato výstava? Mají snad aspoň exponáty říkat návštěvníkům „co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy?“ Má si divák, který zajíkavě volá „super“, vlastně říkat: „super, už se těším, až tu budu taky?“ Ani náhodou: dívá se na smolaře, kteří na rozdíl od něho umřeli, a raduje se z dočasné převahy živého.

Společnost, které už o nic nejde, boří tabu jen tak. Je to postmoderní. Možná taky multikulturní. Nemyslím, že by se to mělo zakazovat. Ničemu by to nepomohlo. Zato by velmi pomohlo, kdyby se ti, co to připravili, ti, co to umožnili i ti, co na to zírají, byli schopni za to stydět. Na což to zatím ovšem moc nevypadá.

12. května 2007