ARCHIV

Klausovo velmi pozdní odpoledne

Zdá se, že tvůrčí potenciál Václava Klause se vyčerpal. Je to paradoxní a je trochu surové to říkat: předseda ODS je ve věku, kdy politikova kariéra v civilizovaných západních zemích vrcholí. V postkomunistickém světě plyne čas jinak, rychleji.

Tato skutečnost by měla umožnit, abychom se na jeho politickou dráhu dívali z odstupu a bez vášnivé nenávisti, již Klaus vzbuzuje u svých oponentů, zvláště u těch, kteří v boji s ním podlehli.

Hodně lidí v aparátu ODS je zjevně přesvědčeno, že Klaus je magnetická hora přitahující voliče a že bez něj by se strana propadla do bezvýznamnosti. Tito lidé bezděky podceňují Klausův pozitivní vklad do ODS: díky němu by strana měla být schopná žít vlastním životem i bez svého stvořitele. Tvůrci jsou smrtelní a život bývá leckdy nevděčný.

Václav Klaus po právu porazil polistopadovou intelektuální elitu, odvozenou z okruhu kolem Václava Havla. V době, kdy dožívaly iluze o „socialismu s lidskou tváří“, hovořilo se o „neutralitě“, o jakési československé třetí cestě a o potřebě zrušit najednou NATO i Varšavskou smlouvu, prosazoval v zásadě jednoznačnou prozápadní orientaci tehdejšího Československa. Hlásil se k tradiční politice, založené na politických stranách, jejichž legitimita spočívá ve vyčíslitelné veřejné podpoře, zatímco jeho oponenti se ji pokoušeli relativizovat koncepty „nepolitické politiky“ a „občanské společnosti“. Právem poukazoval na to, že k základům svobodné společnosti neodmyslitelně patří svoboda vlastnit a podnikat. A v neposlední řadě vdechl sebedůvěru české veřejnosti, v níž se její samozvaní spasitelé pokoušeli probudit pocit viny (teorie o nepsané smlouvě, kterou kdysi, na počátku „normalizace“, lidé uzavřeli s komunistickým režimem), aby jí mohli politicky manipulovat.

Jistě v tom nebyl dost důsledný; nedokázal se rozejít se svými oponenty, na nichž byl od listopadu 1989 z vlastního rozhodnutí závislý. A ke každému pozitivu se dá najít nějaké omezující „ale“. Těch, kteří je budou hledat, je tolik, že jim tuto práci rád přenechám. Jde mi jen o jedno: když dnes lidé v tak velkém množství volí ODS, nevolí ji v drtivé většině pro osobní šarm jejího předsedy, ale z věcných důvodů, pro to dobré, co do ní bylo vloženo. A za povšimnutí stojí, že jde vesměs o věci, které nejsou nijak výrazně „pravicové“.

Pozitiva mají ovšem neobyčejně mohutnou odvrácenou stranu. Souvisí mimo jiné s tím, že generaci, z níž vzešli první významní polistopadoví politici a k níž patří i autor těchto řádků, se v komunistickém režimu nedostalo soustavného vzdělání. Jsme buď nadšení polovzdělaní amatéři (jako Václav Havel), nebo velmi jednostranní odborníci (jako Václav Klaus). Odtud jisté barbarství a neschopnost emancipovat se od bolševického způsobu myšlení. V Klausově případě je třeba zmínit fanatickou ideologii, v níž se dějiny redukují na odvěký boj „socialismu“ s „kapitalismem“ (jakýsi moderní pseudomýtus nebo náhražkové náboženství- má snad zastřít nedostatek toho opravdového?). Dále v podstatě marxistickou představu, že svobodná ekonomika je schopna sama ze sebe vygenerovat demokracii, mravnost a světový řád. A nakonec národně socialistický šovinismus, jehož středobodem jsou „národní zájmy“, potřeba prosadit se vůči „socialistické“ Evropě a revanšistickému Německu. Zdůrazňováním takto pojatých „národních zájmů“ ODS před posledními volbami dělala zdarma a nezištně volební kampaň pro KSČM a přispěla k jejímu úspěchu.

Je samozřejmě jen a jen věcí ODS, koho si zvolí za předsedu. Klaus může dnešní krizi ustát a přežít. Ve straně zjevně působí jakýsi sarajevský syndrom, důsledek zpackaného vnitrostranického puče z podzimu roku 1997, a ochromuje předsedovy oponenty. Jako každé instituci jí však hrozí vleklá stagnace a pomalý úpadek, nenajdou-li se v ní lidé, schopní nezaujatého pohledu na minulá léta – což ovšem taky znamená nezaujatý pohled na Václava Klause.

Mladá fronta Dnes, 22. listopadu 2002