ARCHIV

Glosa na pondělí: Dvě strany téže mince

V těchto dnech oslavujeme výročí květnového povstání z roku 1945. Předsedkyně „Svazu bojovníků za svobodu“ Dvořáková se při té příležitosti dala slyšet: „Pražské povstání proti nacistům v květnu 1945 bylo jako jediné v Evropě vítězné. Na rozdíl od Paříže nebo Varšavy se však nedočkalo vděku.“

Chápu, že po šesti letech bezprecedentního teroru, provázeného malicherným a záludným ponižováním, se v okamžiku, kdy se německá okupační moc definitivně hroutila, nedalo zabránit výbuchu lidového hněvu. Padlí si zaslouží úctu – kromě toho je mi jich nesmírně líto. Nicméně mluvit o povstání, které vypuklo čtyři dny před bezpodmínečnou kapitulací Německa, a kdy protivníkem byly trosky německé armády, jejímž vojákům nešlo už o nic jiného než dostat se do amerického zajetí a vyhnout se gulagu, jedním dechem s povstáním ve Varšavě, je něco, pro co nenacházím slov. Varšavské povstání vypuklo 1. srpna 1944, v době, kdy Němci byli ještě při síle. V jeho čele nestáli komunisté typu Smrkovského, ale vlastenci z Armiji Krajowej, odpůrci komunismu a ruského imperialismu. Také proto se ruská vojska, která měla už tehdy Varšavu na dosah, nejen že nesnažila povstání pomoci, ale dokonce v tom bránila i západním spojencům. Přesto Varšava bojovala celých šedesát tři dní. Padlo asi patnáct tisíc polských vojáků, bylo zavražděno přes dvě stě tisíc polských civilistů. Následně nacisté srovnali Varšavu se zemí. Město (přesněji řečeno místo, na němž předtím stálo) „osvobodili“ Rusové v lednu 1945.

A teď druhá věc: v Lucerně byla s velkou parádou otevřena výstava vypreparovaných lidských těl. Její účel je, pokud tomu dobře rozumím, dílem naučný, dílem umělecký. Kdosi se pozastavil nad tím, že by preparáty mohli být popravení čínští političtí vězni nebo tibetští odpůrci čínské nadvlády. Pro mne by to nemuselo být až tak patetické. Úplně by mi stačilo, kdyby šlo o lidi z chudých rodin, které podlehly svodu vydělat si peníze tím, že své zesnulé „zpeněží“. Už to se vymyká elementární představě o slušnosti a úctě k zemřelým – ne od těch, kteří pokušení podlehli, ale od těch, skrze něž přišlo.

V obou případech jsme bezděčně projevili nedostatek smyslu pro míru, který souvisí, byť třeba jen nepřímo, i se smyslem pro lidskost. I když v tom druhém jen tím, že se taková výstava u nás vůbec směla konat.