ARCHIV

Konec cesty

V Lidových novinách z 5. května vyšel článek o německém režisérovi Uwe Bollovi, který si „dělá legraci z 11. září 2001, politiků, Talibanu i amerických hodnot“. Článek je nadepsán „Německý režisér šokuje USA“.

Přiznám se, že mne už Uwe Boll nešokuje a svým způsobem jeho film „Postal“ vítám. Jsem přesvědčen, že vymezuje konec cesty. Dál už zajít nelze.

Postmoderna od počátku směřovala k smíšení všeho – světla a tmy, pravdy a lži, dobra a zla, ošklivosti a krásy. Chtěla šokovat – jako chce šokovat Uwe Boll, leč zašla příliš daleko. Šoků bylo příliš a nastoupila naprostá otupělost, jakási morální i estetická entropie. V posledních padesáti letech bylo ve filmech stále více sexu a stále více násilí, protože lidé jsou stále otupělejší a jakoby potřebovali stále vyšší dávku drogy. Ale jak to s feťáky bývá, jednou už prostě ani ta nejvyšší dávka nestačí a nastává konec.

V Bollově filmu se Usáma bin Ládin drží za ruce s Georgem Bushem. Je v tom nějaké poselství? Třeba: oba jsou to stejní hajzlové? Pochybuji, protože Boll si současně „dělá legraci“ jak z pachatelů útoku na „dvojčata“ v New Yorku, tak z jeho obětí. (Je tady někdo, komu to připadá směšné?) To, že je všechno jedno, že je položeno rovnítko mezi útočníka a oběť, právě ruší všechnu legraci. Ale proto to ruší i všechno pohoršení. Je-li všechno jedno, není-li rozdílu mezi pravdou a lží, pak není ani rozdílu mezi radostí a smutkem. Proč jsme se za vlády komunistů tak smáli politickým vtipům? Protože o něco šlo. Komunisté ze sebe dělali něco, co nebyli, věděli jsme, že komunismus není pravda, což ovšem ve skutečnosti předpokládalo, že někde nějaká pravda je. Protože jsme přinejmenším tušili rozdíl mezi pravdou a lží, ryzostí a přetvářkou, byl zde prostor i pro humor. Pak přišla svoboda a postupně narůstá stav, kdy se nám zdá, že je „všechno jedno“. Proto přijde k senátním volbám jen deset procent lidí – a proto nás i ten humor přešel. Ano, trochu černého humoru snad ještě zbylo, ale kde jsou ty časy bujarého smíchu nad vtipy o komunistech, za něž jste mohli v určitých případech získat cenu „Zlaté mříže“?

Boll – a snad někdo další – může mít dojem, že si „dělá legraci“ z amerických hodnot. Podobně si někteří Íránci „dělali legraci“ z holocaustu. To jsme se nasmáli, že? Hrozná legrace. Ona totiž pravá legrace může existovat jen na určitém pozadí. Karikatura je směšná právě proto, že je karikaturou něčeho či někoho skutečného, o němž víme, že ve skutečnosti je trochu jiný. Pokud vládne absolutní nihilismus, končí všechna legrace. Jakmile je možné vše, nemá smysl nic. Jakmile je každý názor stejně dobrý (a tedy stejně špatný), postrádá smysl mít jakékoliv názory. I ten humor, jenž ukazuje nesmyslnost nějakého počítání, může existovat jen tam, kde je někdo přesvědčen, že jiné počínání nějaký smysl má.

Proto se nemohu cítit Bollem pohoršen. Je mi ho pouze líto. Některé myšlenky či postoje se totiž podobají psu, který se kouše do vlastního ocasu. Anarchista Max Stirner kdysi prohlásil, že mozek produkuje myšlenky, podobně jako ledviny produkují moč. Napadlo mne, že o té jeho myšlence to vlastně platí.

Dneska je možné mít jakýkoli názor. Čím víc bude šokovat, tím větší mediální pozornosti se mu patrně dostane. Jen jeden názor nelze tolerovat. Nyní se k němu přiznám. Věřím v lásku, věřím v pravdu, věřím ve spravedlnost, věřím v krásu, věřím ve smysl života.

A ještě ke všemu si myslím, že to nejsem já, kdo je vůl.

Dan Drápal