ARCHIV

Děkuji Vám za zaslání Vaší reakce na můj článek z Lidových novin. Předpokládám, že LN Váš text zveřejní. Využívám Však možnosti, kterou jste mi zasláním Vaší reakce poskytl, k tomu, abych na ni reagoval. Považoval bych za neslušné, kdybych přitom nedal svým čtenářům k dispozici také Váš text.

Moje základní námitka je, že problém pomníku v Tallinnu a problémy ruské menšiny v Estonsku spolu věcně vůbec nesouvisí a je třeba je ze zásadních důvodů držet odděleně. To se bohužel nestalo.

Problémy vztahů většiny a menšiny v jednom státě jsou vždycky a všude, a vždycky a všude je tomu tak, že aspoň část stížností menšiny je oprávněná. Žádná křivda by však neměla vést k tomu, aby si menšina nacházela nevěcné záminky k projevům nespokojenosti a aby se – přímo nebo nepřímo - dovolávala silného strýčka s velkým klackem.

Zároveň je třeba, aby aspoň v některých věcech měla i menšina pochopení pro cítění většiny. Píšete, že dnešní Rusové v Estonsku jsou loajálními občany estonského státu, neměl by to tedy být pro ně problém. Vojáci sovětského Ruska dvakrát po sobě v krátké době Estonsko okupovali: estonský stát, ne jen Estonce jako národ. Přiznám se, že bych byl velmi nervózní, kdyby dnes stál na Karlově náměstí v Praze pomník vojáka nacistického Wehrmachtu.

Tím, že pomník a pozůstatky padlých byly přemístěny na vojenský hřbitov, byl tento nepříjemný přídech odstraněn. Padlí si zaslouží úcty, protože bojovali proti Hitlerovu Německu. Nikdo nemůže chtít na Estoncích, aby je ctili za to, že se přitom zasadili, aby sovětské Rusko na mnoho let okupovalo jejich zemi. Dovoluji si upozornit, že řešení, jež zvolila estonská vláda, je o mnoho civilizovanější než to, které nezvolily české státní orgány v případě pozůstatků německých vojáků, padlých na území ČSR během druhé světové války. Několik tisíc je jich dosud nepohřbeno a některé nacionalistické české organizace dokonce požadovaly jejich odeslání do Německa.

Nepodsouvejte mi prosím něco, co jsem nenapsal. Tam kde mluvím o beránku a vlkovi, je jasné, že nemluvím o estonských občanech estonské a ruské národnosti, ale o Estonsku a Ruské federaci, která využila situaci k takové demonstraci síly, na niž jsem jako příslušník malého národa velmi citlivý.

Nakonec několik detailů: píšete o komunistické minulosti premiéra Ansipa. Takových případů máme i u nás řadu, dokonce ještě daleko výraznějších. A znám jeden nepřehlédnutelný stát, v jehož čele stojí bývalý důstojník KGB. Beru to s pokorou jako určitou daň za „sametovost“ pádu komunismu.

Pokud jde o samotnou demonstraci: rád věřím, že se na nepokojích podíleli i někteří Estonci, jen jsem velmi skeptický k tomu, zda se dá jejich počet přesně určit. Vycházím zase z naší domácí zkušenosti: jakmile se začne rabovat, přidají se ti, kterým nejde o ideu, ale jen o zlodějnu (a chuť krást je vlastnost tak říkajíc „mezinárodní“). Že policie mlátila a zatýkala i nevinné, je možné, naší policii se takové věci stávají pravidelně. Nedělá to snad ze zlé vůle, ale protože se zásahy proti organizovanému davovému násilí musí teprve za pochodu učit. To nic nemění na tom, že zásah jako takový byl oprávněný.

A konečně bych rád vyjasnil, jak je to s mou rusofobií. Nebojím se Rusů jako národa. Nebojím se ruské kultury. Nebojím se Ruska Anny Politkovské a Mstislava Rostropoviče. Ale bojím se, a to velmi, dnešního ruského státu, Ruska Vladimíra Putina. Pochopte to, prosím: prožil jsem skoro celý svůj život v ruské kolonii a chtěl bych aspoň umřít ve svobodné zemi.

S pozdravem