ARCHIV

Těžký je život rusofila

To, jak vidí české postavení ve světě Václav Klaus, dokonale souzní s představami českého maloměšťáka z minulého století, zejména z let 1945-8. Kořeny však mohou být ještě starší (Klaus je pevně zakotven v české nacionalistické banalitě). Podstatné je, že také Rusové jsou naši spojenci, i když si v letech 1945-89 malounko pošramotili reputaci. Neměli bychom je tedy zanedbávat. „Rus je s námi, kdo proti nám, toho Francouz setne“, praví se ve známé písni. My zatím můžeme ležet na břiše a plácat se po prdeli. To je ovšem nevolnický pohled na svět, sebevědomý člověk, který se umí o sebe postarat, ví, že když si nepomůže sám, nemůže mu pomoci ani archanděl Gabriel.

Klausův vstřícný postoj k Rusku citlivě reaguje na to, co cítí naše „střední vrstva“. To ale nemusí vždycky dokonale souznít se státními zájmy ČR.

Cestu do Ruska plánoval Hrad ještě předtím, než se vynořil problém s americkou raketovou základnou. Podle Klausových slov měla „maximálně přispět k rozvoji česko-ruských vztahů ve všech oblastech“. V pozadí je cítit naivní přesvědčení, že ruský kamaráčoft nemá také svou odvrácenou stránku – Klaus, stejně jako Paroubek, je prostě přesvědčen, že v Moskvě už nesedí Brežněv, a tím se všechno vyřešilo. Proto také zavelel své početné delegaci komunikovat s hostiteli rusky v přesvědčení, že to na hostitele udělá dojem. Nepochybně jim to lichotí, ale nejsou to takoví hlupáci, aby kvůli tomu zapomněli na své „národní zájmy“.

Rusové mají o Češích taky jisté iluze: Putin se opět omluvil za invazi v roce 1968. To je zbytečné, omluvil se už Gorbačov, Jelcin i on sám a česká strana se realisticky smířila s tím, že nevyčíslitelné škody, způsobené čtyřicetiletou ruskou okupací, jí stejně nikdo nenahradí. Upřímně řečeno, sami jsme se o své neštěstí po roce 1945 tak trochu přičinili, a za blbost se neodškodňuje. Důležité je, aby to Rusové nezkoušeli znova, a hlavně abychom jim my znovu nenaletěli. Je Václav Klaus se svými dřevními názory na Rusko dostatečnou zárukou?

V nové situaci, poznamenané vášnivým sporem o americkou základnu, doplnil Klaus své úsilí o dobré vztahy s Ruskem ještě benešovskou snahou o budování mostu mezi Západem a Východem. Českému prezidentovi se v nedávné minulosti povedlo několikrát neomaleně urazit americké spojence a teprve dodatečně zjistit, že si to nemůže dovolit. Teď vycítil možnost, jak si napravit reputaci a zjevně nějak přesvědčil amerického prezidenta, že je s Vladimírem jedna ruka a dokáže zprostředkovat i ve věci základny. Američanům velmi záleží na tom, aby utišili ruské obavy ohledně protiraketového systému. To je nedorozumění, Rusové se po dlouhém období ponížení a útlumu dostali do emancipační ofenzívy a základna je jen jednou z příležitostí, jak ji pořádně rozvinout. Za žádných okolností se jejího zuřivého odmítání nevzdají. Nicméně Bush naletěl a ještě před Klausovým odletem do Moskvy si s ním telefonoval.

O průběhu moskevských jednání prohlásil ministr Kalousek, že z 90% se jednalo o ekonomice a jen 10% bylo věnováno tomu zbývajícímu. Hospodářské dohody měly určitě působit jako cukr: to vše, a ještě víc byste mohli mít, kdybyste nám šli na ruku. Zbývajících deset procent ovšem, podle toho, co prosáklo na veřejnost, stálo za to.

Putinovo stanovisko bylo pozoruhodné: výstavbu americké protiraketové základny přirovnal k rozmístěná amerických raket Pershing na počátku osmdesátých let minulého století. To byla ovšem jen americká reakce ne předchozí rozmístění ruských raket SS-20 a na vzniklou vojenskou nerovnováhu v Evropě; sovětské Rusko si tuto reakci samo vykoledovalo svou drzou rozpínavostí. Pan Putin naopak považuje zjevně Rusko za oběť a dívá se tedy na tehdejší (a také dnešní) dnešní situaci v podstatě Brežněvovýma očima. Už z toho by jen průměrně inteligentnímu politikovi mělo být jasné, že snažit se ve věci základny Rusy přesvědčit je předem ztracená věc.

Za pozornost stojí i ruská stížnost, že Západ dnes obsazuje pozice, které Rusko předtím vyklidilo. Zde je jakési nedorozumění: to se děje už od počátku devadesátých let, země ruského záboru ve střední a jihovýchodní Evropě k Západu patří a poté, co se Rusko (dodejme že dobrovolně a velkoryse) zřeklo své dominance, se na Západ rychle vrátily. Nelze vyloučit. Že později se Západ v této věci dopustil chyb – problém byl ovšem v tom, že až do Purinová nástupu neměl v Rusku partnera a po Putinově nástupu už bylo pozdě.

Putin reagoval na Klausovo konejšení tvrdě a nesmlouvavě a českého prezidenta nakonec zesměšnil. Když jej Klaus neobratně a servilně ujišťoval o tom, že česká strana nemá sebemenší ambice, aby americká základna byla použita proti Rusku, ke všeobecnému veselí odpověděl, že o tomu věří, ale že do použití základny nebude mít česká strana co mluvit.

Klaus zkrátka dostal v Moskvě pořádně do kožichu a jako zprostředkovatel se víceméně znemožnil. Večer po jednání s Putinem vypadal v ČT dost schlíple a špatnou náladu si vybil na moderátorce a na (nepřítomném) ministr Schwarzenbergovi.

Výsledkem návštěvy je velký otazník. Václav Klaus je typem politika, který se tam, kde vycítí jistou slabost, dovede chovat dosti neomaleně. Síla a rozhodnost nu naopak velmi imponuje. Síla a rozhodnost my byla v Moskvě předvedena s plnou parádou.

V této souvislosti je dobré vyjasnit, jaký je rozdíl mezi odvahou a drzostí. Odvahu projevuje člověk, který, vědom si všech možných důsledků svého jednání, přemůže strach a leckdy s roztřesenými koleny se nakonec rozhodne udělat to, co ho může přijít velmi draho, ale o čem si myslí, že se to udělat musí. Drzost naopak dává najevo člověk, který se rozhodne udělat něco, co je druhému nepříjemné a má pro druhého nemilé důsledky, leč pachatel je přesvědčen, že si to může dovolit, protože druhý nemá na to, aby mu to vrátil. Když drzoun zjistí, že se mýlil, je vždy připraven líbat boty, po nichž chtěl předtím šlapat.

Prezident Klaus bude mít nepochybně v dohledné době příležitost prokázat, která z obou poloh je mu bližší.

29. dubna 2007