ARCHIV

Irácký konflikt a česká politika

Výsledky zahraničněpolitických aktivit nového českého prezidenta během prvního měsíce jeho funkčního období v pátek v tomto listě přehledně a pěkně shrnul Jan Macháček. Nejzávažnější je Klausův podíl na tom, jak se česká politická reprezentace postavila k irácké válce. Nechtěnou spoluprací všech relevantních českých politických sil je ČR na nejlepší cestě k tomu, aby získala pověst lehce nespolehlivého, možná i proradného partnera, který se to pokouší nestydatě koulet na všechny strany. Že česká veřejnost nebyla od počátku válce nakloněna, je něco, co politik musí vzít v úvahu, ale vůbec to neznamená, že by názor veřejnosti musel respektovat. Jeho povinností není řídit se tím, co chce veřejnost, ale řídit se tím, co považuje za správné. Musí o tom ovšem veřejnost přesvědčit. Což ostatně velmi pěkně předvedl Tony Blair. Macháček má tedy úplně pravdu, když Klausovi vyčítá populismus.

Irácká krize vzhledem ke své zcela zásadní povaze jen ozřejmila podivný chaos, jaký vládne na politické scéně. Existuje tu sice formální rozvržení politické scény na strany, z nichž některé jsou seskupeny ve vládní koalici, další tvoří opozici. Stanovisko k irácké krizi rozdělilo nejen koalici a opozici, ale vede dokonce napříč politickými stranami.

Jisté pochopení pro spojeneckou akci projevila malá část ČSSD, ministři Tvrdík a Gross a možná ještě více někteří další, na něž bohužel není příliš vidět. Jednotná v její podpoře je zřejmě US-DEU (je obtížné, aby se tak malý subjekt názorově štěpil), je však vázána koaliční kázní, a tak nechává mluvit svého předsedu Mareše, který je pak za to vláčen blátem. Zato KDU-ČSL je rozštěpena, Spojence zjevně podporuje jen předseda Svoboda a jeho přívrženci. Zásadní a důstojný postoj zaujala ODS. Jako opoziční strana to má snadnější. Je tu ovšem jeden problém, a to právě její čestný předseda. Rozdílnost stanovisek ve zcela zásadním problému nelze pouze bagatelizovat tím, že Klausovy názory jsou stará známá věc a že s nimi byl v ODS vždycky přehlasován. Pokud si strana chce zachovat věrohodnost a vyhnout se zlomyslným spekulacím, bude se s Klausem muset střetnout a podrobit ho kritice stejně, jako v minulosti většinou oprávněně kritizovala Havla.

Zdá se, jako by se tu otvíral prostor pro jakousi velmi smysluplnou opoziční smlouvu; jenže celé toto neformální uskupení je neschopné se domluvit. Vadí mu v tom ideologické floskule, zátěž konfliktů z minulosti a u obou velkých stran rušivý vliv odstavených lídrů. Taky mu chybí integrující osobnost.

Druhé uskupení tvoří velká část ČSSD (blok Laštůvka – Falbr – Kavan), celá KSČM a nedefinovaná skupina oddaných Klausových přívrženců v ODS. V odporu k irácké válce má podporu veřejnosti (nijak zvlášť horlivou, viz minimální účast na demonstracích) a její neformální hlavou je český prezident, který teď dělá úplně totéž, co jeho předchůdce. (Komunisté ovšem od začátku Klause berou jako Beneše a kdyby se jednou prodrali k moci, naloží s ním stejně).

V tomto chaosu vůbec není jasné, kdo je kdo a jaká je skutečná politická síla obou uskupení. Zejména situace v obou velkých stranách je úplně nepřehledná. Navíc se mezi oběma tábory tyčí tragická postava českého premiéra, jemuž vede trhlina prostředkem koalice a on se snaží obě protichůdná stanoviska integrovat v jednotu. Je v pozici člověka, stojícího na dvou rozjíždějících se židlích a jeho úsilí je odsouzeno k nezdaru.

Přitom by bylo zapotřebí dělat pravý opak toho, o co se pokouší nešťastný premiér. Dosáhnout toho, aby se skutečné rozdělení české politické scény formalizovalo, a až se tak stane, aby obě uskupení požádala veřejnost o mandát v mimořádných volbách.

Mladá fronta Dnes 14. dubna 2003