ARCHIV

Velmoc Amerika

Není pochyb o tom, že Spojené státy jsou od druhé světové války nejsilnější světovou mocností. Je ovšem málo pravděpodobné, že tomu tak bude ještě koncem tohoto století. Ba je dokonce dost dobře možné, že Spojené státy nebudou světovou jedničkou už ani v roce 2050.

Dá se říci, že Spojené státy jsou ve světě velmi nepopulární. Evropané mají sklon Američany někdy považovat za nebezpečné a nedovzdělané primitivy, v arabském světě se pro ně dokonce užívá označení „Velký Satan“.

Nechci v tomto fejetonu obhajovat konkrétní americkou politiku. Jistě je na ní mnoho co kritizovat, a budou to dělat jiní – někteří lépe, jiní horlivěji. Chci se zamyslet na skutečností, která se mi začala otvírat, až když jsem poněkud zestárl.

Zkoumáme-li dějiny, můžeme pozorovat, že vždycky byla nějaká říše nejmocnější – přinejmenším ve svém okruhu. Někdy jen krátce, jindy déle. Pomineme-li státy na druhé straně Atlantiku, s nimiž neměli Evropané do Kryštofa Kolumba žádný kontakt, a Indii a Čínu, o nichž sice věděli, ale s nimiž měli kontakt minimální, pak můžeme vyjmenovávat velmoci, které na nějakou dobu dosáhly hegemonie: Sumer, Egypt, Babylon, Asýrie, říše Perská, Řecko za Alexandra Velikého, Řím, Byzanc, Francie, Španělsko, Británie, Spojené státy…

Vím, že tento výčet je sám o sobě diskutabilní a že zvláště v Evropě byla dlouhá období, kdy se o vůdčí místo dlouho bojovalo nebo kdy vládla křehká rovnováha, to ale pro účel tohoto fejetonu není důležité.

Chci upozornit na to, že nějaká velmoc zde byla téměř vždycky. (a pokud nebyla, bývalo spíše hůř.) Vztahy velmocí k porobeným národům se ovšem velmi lišily.

Žít v dobách, kdy byla velmocí Asýrie, nebyl žádný med. Mnohé národy byly přesídleny, některé zcela vymizely. Asýrie si počínala vůči porobeným národům asi jako Stalin vůči krymským Tatarům.

Za to Římany – přes jejich praxi křižování a jiné krutosti – mnohdy vítali jako osvoboditele, přestože to byli vlastně „cizáci“. S Římany totiž přicházel zákon a určitá míra spravedlnosti, a rovněž civilizace.

Proti Americe můžeme mít řadu námitek, když se ale na Ameriku jako velmoc podíváme z tohoto hlediska ne sice zcela nadčasového, ale – dalo by se snad říci – historického, pak to tak špatná velmoc nebyla. (Nebo by si snad někdo přál, aby dominantní silou dnešního světa bylo Rusko? Nebo Čína?) Evropu, která Ameriku tak ráda a tak vehementně kritizuje, v minulém století dvakrát zachránila před zkázou. A ten hrozný pravičák Reagan nakonec uzbrojil Sovětský svaz, takže i nám spadla svoboda do klína. Být poražen Amerikou, to bylo svým způsobem terno. Nechci rozhodně bagatelizovat Hirošimu nebo Drážďany, ale která velmoc kdy v dějinách tolik a s takovým úspěchem pomáhala svým poraženým protivníkům, aby dosáhli demokracie a blahobytu? Však o tom také byla v šedesátých letech natočena krásná komedie. Jmenovala se „Myš, která řvala“, a byl to příběh pomyslného evropského ministátu, který se dostane do vážných finančních problémů. Knížecí rádci dospěli k závěru, že nejrychlejší cesta k prosperitě je vyhlásit válku Spojeným státům a nechat se od nich porazit.

Znovu říkám: Nepíšu tyto řádky pro to, abych obhajoval jednotlivé kroky americké politiky. Jsem si ale jist jedním: Nebude-li konec světa, pak zřejmě Ameriku časem vystřídá jiná velmoc.

Která to bude? A bude nám skutečně lépe? Bude svět bezpečnějším místem?

Náš život je bohužel (nebo naštěstí?) příliš krátký, než abychom některé skutečnosti ocenili. Jako stárnoucí člověk si uvědomuji, že jsem nikdy nepoznal skutečný hlad ani hrůzu války. Přitom pocházím z rodiny, která byla po celou dobu komunistické vlády jednak tvrdě perzekvována, jednak v neustálém nebezpečí. Přesto jsem žil poklidnější život, než většina obyvatel této planety a než většina lidí v dějinách. Ve stáří objevuji jednu dosti opomíjenou vlastnost: vděčnost. Mohlo totiž být hůř. Žiji v národě, na kterého už dlouho neútočí žádný z jeho sousedů. Válka není na spadnutí. Nehrozí, že by nám někdo zakazoval mluvit česky, drancoval naše přírodní bohatství či odváděl naše děti do cizích armád.

Není to samozřejmost.

Dan Drápal