ARCHIV

Poslanecká neuróza

Poslanec ČSSD a místopředseda výboru pro obranu Miroslav Svoboda je známý tím, že ve straně zaujímá menšinové stanovisko, pokud jde o výstavbu americké radarové základny v ČR. Vyjádřil se vstřícně i během exkurze na Marshallových ostrovech, kde je v provozu zařízení, jaké by mělo fungovat i v ČR. Zároveň ovšem považoval za nutné ujistit esemeskou předsedu ČSSDD Paroubka, že bez ohledu na to podpoří při hlasování ve Sněmovně jen takový názor, který bude mít v ČSSD většinovou podporu.

Stanovisko pana poslance znovu navozuje obecnější otázku: v jakých případech a nakolik je poslanec při svém hlasování v PS vázán loajalitou k vlastní straně a kdy má právo ji porušit.

Formálně, ze zákona, takový závazek loajality neexistuje, Článek 26 Ústavy České republiky praví: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně a v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“ A poslanecký slib věrnost straně pochopitelně neobsahuje.

Obecně vzato je toto stanovisko správné. Vychází z přesvědčení o nepřenositelné odpovědnosti jednotlivce za vlastní rozhodnutí. Zároveň je ovšem třeba zohlednit, že ve volbě podle systému poměrného zastoupení o zvolení poslance rozhoduje v první řadě jeho stranická příslušnost (a stranické orgány taky rozhodují o jeho zařazení na volitelném místě kandidátky). Preferenční hlasy mohou tuto skutečnost korigovat jen zcela dílčím způsobem. Z toho plyne pro každého zvoleného jakási nepsaná politická a morální povinnost tuto vazbu na stranu, která ho nominovala, zohlednit. A taky samozřejmě možnost konfliktů svědomí.

Přesně řečeno: pokud se poslanec rozhodne vystoupit v podstatné věci v souladu s článkem 26 Ústavy proti vlastní straně, měl by to mít přesvědčivě a věrohodně zdůvodněno a měl by své důvody veřejnosti sdělit. Pokud to věrohodně nezdůvodní, je samozřejmě jeho rozhodnutí formálně platné, ale zároveň politicky problematické.

V zaběhnuté parlamentní demokracii proto nejsou případy, kdy poslanec vystoupí ve zcela zásadní věci proti vlastní straně, příliš časté. Vše probíhá pod veřejnou kontrolou a posuzuje se případ od případu.

Při hlasování o důvěře Topolánkově vládě se poslanci Melčák a Pohanka dostali do konfliktu se stranou, za niž kandidovali, ve velmi zásadní věci. Jejich zdůvodnění (tři čtvrtě roku od voleb země konečně potřebuje vládu s mandátem) je svým způsobem pochopitelné. Navíc na jeho pochopitelnosti se podepsala nesmyslná a agresivní silová povolební politika předsedy ČSSD Paroubka. Zároveň je třeba vzít v úvahu, že – obecně vzato - konfliktnější by bylo už jen hlasování pro nedůvěru vlastní vládě. Poslanec Melčák přitom patřil vždy ke krajně levicové frakci strany, byl oddaným stoupencem bývalého předsedy Zemana, s nímž se Paroubek dostal do velmi ostrého konfliktu, a je nasnadě podezření, že tento vztah nakonec jeho rozhodování ovlivnil. Poslanec Pohanka ze strany vystoupil poté, co se dostal s jejím vedením do sporu ohledně svého působení v brněnské Fakultní nemocnici u sv. Anny. Oba se hlasování nezúčastnili, čímž zajistili vládě většinu. O důvěryhodnosti jejich vysvětlení lze tedy mít pochybnosti a vláda, která důvěru získala takto, má chtě nechtě v očích veřejnosti oslabenou věrohodnost, čehož opozice bohatě využívá.

Z téhož důvodu by bylo např. velmi svízelně vysvětlitelné, kdyby někdo z poslanců ČSSD (o KSČM vůbec nemluvím, to je zcela zvláštní případ) hlasoval pro vládní reformu veřejných financí, s nímž Topolánek fakticky svazuje bytí a nebytí své vlády. ČSSD celou věc od počátku prezentuje jako zásadní programový konflikt mezi vládou a opozicí. Ten, kdo bude proti, postaví chtě nechtě do otázky zároveň i své dosavadní členství ve straně, respektive svou kandidaturu za stranu do PS.

Otázka americké základny je jiná věc: jednak s ní nestojí a nepadá vláda, jednak se ČSSD v minulosti k tomuto problému stavěla podstatně vstřícněji než dnes, dokonce i předseda Paroubek před dvěma měsíci trochu váhal a o potřebě razantního odmítnutí ho přesvědčily ho teprve stanovisko členské většiny a průzkumy veřejného mínění. Teď, jak se zdá, opět lehce zaváhal. Nejde o zásadní programovou záležitost, zásadní programová záležitost je to nanejvýš pro fanatiky okresního formátu, jako je místopředseda PS Zaorálek. Přitom to bude rozhodnutí z hlediska národní bezpečnosti velmi významné, takže dovolání se článku 26 by mělo svou legitimitu. Zavazovat se v takové situaci předem k bezpodmínečné loajalitě je přehnané, připomíná to trochu bezpodmínečnou loajalitu některých komunistických funkcionářů (kteří pak stejně většinou skončili na popravišti). Politik, který má svůj pevný názor, jenž je ve straně v tu chvíli menšinový, má povinnost pokusit se spolustraníky o správnosti svého stanoviska přesvědčit. Pokud se mu to nepovede a pokud si své přesvědčení přesto zachová, má politický a morální nárok hlasovat podle svého svědomí a proti vůli stranického vedení. Je k tomu zapotřebí kus odvahy. I poslanec Melčák potřeboval ke svému rozhodnutí kus odvahy. Zde však nehrozí, že ta odvaha bude zmarněná.

22. dubna 2007