ARCHIV

Kocovina ze sametu

Tento článek je jakési volnější pokračování textu o specifiku středoevropských postkomunistických států a o potížích s jejich integrací do civilizované Evropy z minulého čísla Událostí (Neklidná periferie jednotné Evropy). Dalším podnětem bylo úmrtí Ladislava Adamce, „posledního aparátčíka“ Jakešova režimu, který kdysi neuspěl v procesu předávání moci první polistopadové garnituře. Zabývá se problémem „sametovosti“ v procesu zhroucení ruského koloniálního impéria (resp. jeho komunistické verze) na konce osmdesátých a začátku devadesátých let minulého století (zhroucení bylo, jak se nyní ukazuje, jen částečné a dočasné).

„Sovětský svaz“ a přilehlé pásmo „socialistických“ zemí byly drženy pohromadě dosti intenzivním terorem, jejich správa měla v duchu ruských tradic centralistický a militaristický ráz. Násilí bylo zapotřebí už proto, že řada kolonií byla civilizačně na mnohem vyšší úrovni než ruská metropole. Udržení jednoty měla napomáhat mimořádně vyčůraná ideologie, útočící na slabé stránky lidského charakteru. Dalo se očekávat, že zánik tohoto podivného celku bude provázen mohutnou explozí, konflikty revoluční povahy, rozsáhlými povstáními nespokojených národů nebo přímo válkou, kterou impérium jaksi z nezbytí samo rozpoutá. Místo toho zašlo impérium na vyčerpání a dobrou vůli svého nového vedení, skončilo jakousi implozí během rozsáhlého pokusu o reformy, jež byly neslučitelné s jeho povahou.

Změnu lze nazírat z dvojí perspektivy: obnova státní a národní suverenity evropských kolonií komunistického Ruska proběhla klidnou, nenásilnou cestou, což bylo pro účastníky velmi příjemné. Rubem tohoto pohodlí bylo, že odstranění koloniálního režimu neproběhlo cestou radikálního zúčtování s ruskou depoziturou. V důsledku toho celé mohutné bloky starého režimu prorostly novým, svobodným uspořádáním a poznamenaly jeho tvářnost. V Maďarsku (a zřejmě i v Polsku) si dokonce reformní křídla komunistických stran opatřila mohutnou hmotnou základnu a slušnou veřejnou podporu, dvě základní podmínky další existence.

Na „sametovosti“ přerodu měla nepochybně zájem i Moskva. Při všech výhradách je těžké pominout, že z její strany šlo o velkorysé rozhodnutí, bez něhož by proces osvobození nejspíš neproběhl vůbec (v „ČSSR“), anebo aspoň ne tak rychle a hladce (v Polsku a v Maďarsku). Tehdejší ruské vedení muselo např. svými českými a slovenskými satrapy, jež zdědilo po Brežněvovi, bezmezně pohrdat, přesto je z politických ani z lidských důvodů nemohlo vystavit lidové pomstě: byl by to akt dost velké proradnosti. Proto se nepříjemným důsledkům vyhnuli nejen zrádci v „ČSSR“, ale např. i v Maďarsku, kde to není tolik patrné už jen proto, že vykonavatelé porevolučního teroru z let 1956-60 byli v době převratu už většinou velmi staří. V době, kdy v Německu a Rakousku stále ještě probíhal hon na senilní nacistické zločince, dožíval např. ukrutný náčelník maďarského ÁVH (obdoba české StB) z padesátých let Gábor Péter spokojeně svůj život coby budapešťský důchodce.

Tak se poklidný průběh „sametových revolucí“ stal v osvobozených zemích zdrojem velké frustrace. Zatímco nový politický systém integroval mohutné zbytky toho starého (teprve dnes je vidět, jak vydařeným koktejlem v tomto smyslu je třeba ČSSD, o maďarské MSZP to platí v jen o něco menší míře), neustále se opakují zoufalé pokusy o „účtování s komunismem“, zřizují se různé ústavy a přijímají zákony, přičemž účinnost obojího je dosti omezená. Lidé a celé organizace převzaté v podstatě z minulého režimu mají zájem na „zúčtování s komunismem“ jen potud, pokud se to nebude týkat i jich samotných. Tím celé úsilí nabývá zvláštního přídechu polovičatosti a pokrytectví.

Situace postkomunistických zemí střední Evropy je situace pacienta, který se nestačil pořádně vyléčit, protože vzhledem k okolnostem nemohl být podroben nějaké radikální léčebné proceduře. Nehodnotím to, jen konstatuji, nejsem stoupencem krvavých řešení. Nese v sobě dodnes zbytky postižené tkáně a jeho imunita je oslabena.

To se vztahuje i na listopadový převrat v „ČSSR“ a na další politický vývoj v českých zemích. Teorie „spiknutí“, které se objevily hned vzápětí po listopadu 1989 (převrat měl být dílem spolupráce disidentské elity s KGB, CIA a dokonce izraelským Mossadem – v koncepci je, jak vidno, zabudována i slušná dávka antisemitismu) jsou samozřejmě nesmyslné, ponejvíce je živí lidé, kteří se po převratu nedokázali uplatnit podle svých představ. Na druhé straně se nemohu ubránit dojmu, že i historické práce, jako je Sukova monografie, příliš podléhají tomu, co autorům disidentští aktéři napovídali a co pak taky chtěli slyšet. Otevřenou otázkou je: nebyla náhodou první polistopadová politická garnitura daleko víc pasivním objektem změn než jejich aktivním tvůrcem? A nebyl ten proces v daleko větší míře, než si dnes připouštíme, ovlivňován politickými praktiky z komunistického aparátu – nemám teď na mysli samozřejmě čelné představitele předlistopadového režimu, ale např. jejich poradce a pomocníky, svým způsobem schopné lidi, kteří pečovali o to, aby režim vůbec nějak fungoval. V listopadu 1989 dobře věděli, že je režim ztracen, a jediné, o co jim šlo, bylo hladké přistání zničeného stroje a pokud možno nepozorovatelná záchrana co nejvíce členů posádky do nových poměrů. U nás, na rozdíl od Německa v roce 1945, nebylo kvůli tomu nutno emigrovat do Paraguaje nebo Argentiny, stačilo se upíchnout v nějaké nenápadné, ale vlivné hospodářské instituci nebo si sehnat dostatek kapitálu nutného k podnikání. Manévr skončil víceméně úspěšně a s následky dodnes nedokázal nikdo nic udělat. Je otázka, zda to vůbec jde.

Takto zatížený režim má velké nedostatky, pokud jde o svobodu a demokracii. Její zachování je podmíněno vlivem zvenčí (ústředí EU, spojenci), a ten ještě nikdy nikomu k důstojné existenci nestačil. Je kdykoli zvratitelný. Pro vývoj v ČR je podstatné, že od roku 1996 se postupně prohlubuje krize této vratké demokracie. Nic pořádného zatím nedokázalo vzniknout. Zvrat do poměrů brežněvovsko-husákovských samozřejmě nehrozí: ale do těch putinovských nebo postputinovských, případně lukašenkovských, je víc než jen představitelný. Skoro bych řekl, že se mu nevyhneme.

22. dubna 2007