ARCHIV

Poslední aparátčík

Zemřel Ladislav Adamec. K jeho úmrtí se zatím vyjadřovali ponejvíce ti, co se s ním v listopadu 1989 handrkovali o moc, a jeho spolupracovníci. Navíc s jakýmsi zohledněním zásady de mortibus nihil nisi bene. Vidím to trochu jinak.

Gorbačovova perestrojka vzbudila mezi českou kolaborantskou elitou záchvat hrůzy. Cítili, že ruské vedení to tentokrát myslí poměrně vážně a možná je pustí k vodě. A byli přesvědčeni, že v tom případě je doma čeká špagát. Z hlediska vyššího principu mravního měli pravdu, bohatě by si ho byli zasloužili. Z hlediska možností “reálné politiky” bylo ovšem takové řešení vyloučené: propadli iluzi všech poserů ve vypjatých situacích: jakémusi pochopitelnému, leč nerealistickému škarohlídství.

Nejchytřejší z nich, Lubomír Štrougal, se hodlal ze situace vyvlíknout tím, že se – na úkor svých dosavadních kolegů - postaví obrodě do čela. Rychle se rozhodli, že se ho zbaví, a hledali politického praktika, který na jeho místě udělá to, co jim připadalo jako jedině možné: provede pár kosmetických úprav, “perestrojku” ošvejkuje, ale tak, aby vládcové v Kremlu na nic nepřišli. Tím umožní Jakešovi a spol. přežít neklidnou dobu. To byla role Ladislava Adamce. Plnil ji dokonale.

Bohužel se uprostřed jeho konání český komunistický režim sesul. V tom okamžiku se ukázalo, že Jakeš a spol. si svého premiéra vybrali dobře. Prokázal se jako naprosto neschopný poznat, o co jde, a udělat cokoli kloudného. V okamžiku, kdy vedení KSČ už nemělo žádnou faktickou moc, byl přesvědčen, že může držet vedoucí úlohu strany, vybírat si, s kým se sejde, a jmenovat vládu s potěmkinskýnm nastoupením nekomunistů. Když na Letné předstoupil před veřejnost, vypískali ho. Zakrátko pak po zásluze skončil v propadlišti dějin. Jeho bezvýznamnost byla tak velká, že na rozdíl od ostatních papalášů z čela strany nikomu ani nestál za to, aby ho z něčeho obvinil.

Pokoj jeho popelu.

lidovky.cz 17. dubna 2007