ARCHIV

Déjà-vu

Déjà-vu je psychologický termín. Znamená v překladu doslova „již viděné“ a používá se pro pocit, že jsme nějakou situaci, která je sama o sobě nová, už jednou přesně tak zažili, shlédli nebo si ji aspoň představovali.

Právě ten pocit má člověk při čtení zpráv a při sledování televizních záběrů z posledních protiputinovských demonstrací v Moskvě a v Petrohradě. Protestující jsou dosti pestrá společnost - ostatně demonstrace u nás v letech 1987-9 byly taky pestré. I jejich účastníky spojoval jen protest proti (tehdy komunistickému) establishmentu.

Podobnost je zarážející: mnohonásobná převaha policistů nad demonstrujícími; auta s pohotovostními jednotkami a „antony“ připravené v přilehlých ulicích. Zatýkání lídrů ještě před demonstrací. Surové zásahy proti lidem, kteří se už rozcházejí a nemají kam utéct. To všechno přece známe.

Je tu však jeden výrazný rozdíl: Rusko je dnes, jak se zdá, na cestě docela opačné, než byla ta naše v letech 1987-9. To, co se tam děje, bylo ještě před časem nemyslitelné. Komentátoři to vysvětlují nervozitou před blížícími se prezidentskými volbami. To není přesvědčivé. Rusko se vrací ke své staré politice. V novém hávu, samozřejmě. Brežněva by nikdy nenapadlo klanět se před ikonami nebo zřídit si vlastní opoziční stranu. Chyběla mu fantazie.

Na rozpadu své koloniální veleříše Rusko sice tratilo, ale váha jeho energetických zdrojů pro Západ vzrostla. Můžeme se utěšovat, že v Kremlu už nesedí Brežněv. Sedí tam mladí, šikovní a talentovaní politici, kdysi perfektně vyškolení KGB. To je horší.

Lidé, kteří Rusko poukazem na nepřítomnost Brežněva bagatelizují, vycházejí z osobní zkušenosti: nadvláda komunistů a přítomnost ruských okupačních vojáků byla nepříjemná, ale když už to jinak nešlo, s obojími se dalo konec konců docela dobře vyjít. Za tři štangle salámu tři kanistry vyšmelené nafty. Pro lidi, kteří jsou u těch kšeftů, je svět vždycky rozkvetlá zahrada.

Ti ostatní (a těch je většina) mají ovšem smůlu.

lidovky.cz 16. dubna 2007