ARCHIV

Následky dlouhého bezvládí

Ještě na podzim si mnozí pozorovatelé naší politické scény libovali: povolební politická nestabilita se na stavu společnosti kupodivu nijak tragicky neobráží. Všechno jde svou cestou, jak tomu v civilizovaném světě má být. Byl to ovšem omyl. Dlouhé bezvládí se neblaze podepsalo na stavu našeho politického systému, který už předtím nebyl nic moc. Pokusme se o malou rekapitulaci:

Volby, jak víme, dopadly patem. Paroubkovo hysterické vystoupení bezprostředně po nich trochu připomínalo pokus o státní převrat, ale ten se nedělá jen ústy a Paroubek toho navíc hned nechal. Dalších sedm měsíců bylo poznamenáno úpornou snahou ODS a prezidenta odepřít Paroubkovi „jeho“ pokus o sestavení vlády. Byl to projev jakési slabosti a malověrnosti.

Pokud jde o ODS, pokusila se nejprve nesměle o trojkoalici, záhy toho nechala a začala s Paroubkem jednat o opoziční smlouvě. Skončilo to neobratným Kalouskovým pokusem o politický kotrmelec. Nato vznikla jako nechtěné přiznání kapitulace první Topolánkova menšinová vláda, o níž každý předem věděl, že nemá šanci. Pak dal prezident Topolánkovi příležitost podruhé, kongres strany mu zakázal velkou koalici a posadil za krk Béma. Vzpoura odstavené místopředsedkyně Němcové vyzněla do prázdna, ale strana vyslala signál o jakýchsi vnitřních problémech. Topolánek pak sestavil trojkoaliční vládu za cenu daleko větších ústupků, než byly ty, které by musel udělat v létě. V exministru Tlustém mu vyrostl nebezpečnější oponent, než byla Němcová – má koncepci a vlivné přívržence. Vládní reforma je ohrožena. Navíc je premiér v situaci, kdy vyhovět v problému Čunek jednomu koaličnímu partnerovi znamená ztratit druhého. To je skutečné Prokrustovo lože.

KDU-ČSL po zoufalém pokuse zabránit opoziční smlouvě za cenu kolaborace s KSČM vyřešila svou vnitřní krizi tím, že si do čela zvolila novou tvář. Ukázalo se, jak riskantní záležitostí jsou nové tváře v politice. Nová tvář je zatížena skandálem s údajnou korupcí a politicky nevypočitatelným chováním. Strana je v její záležitosti (podobně jako v záležitosti reformy, na jejíž koncepci má lví podíl) rozštěpena. Svého předsedy se ovšem vzdát nedokáže.

Zelení představují od začátku jakýsi cizorodý prvek v koalici. Pojí je ostatními hlavně nechuť spolupracovat s komunisty, navíc ani v tom nejsou zcela jednotni. Problém Čunek štěpí i tuto malou stranu, na posledním zasedání Republikové rady se prosadili i odpůrci předsedy Bursíka. Mnohým zeleným by vyhovovalo, kdyby mohli spolupracovat s ČSSD, případně s KSČM a nejlépe vůbec s nikým.

Ani největší opoziční strana na tom není moc růžově. Problém jejího předsedy není v první řadě ve výsledcích (i když důvěra Topolánkově vládě znamená jeho velkou porážku) jako v soustavném arogantním chvástání, které ve straně vyvolalo růst neukojeného očekávání. Paroubek se navíc nepoučil z toho, na co dojel Zeman: totiž že autokratické způsoby vyvolají ve straně dřív či později zásadní nespokojenost. Ukázalo se to na sjezdu i po něm. Problém zárodečné protiparoubkovské opozice je, že je každý pes jiná ves a nemá žádný programový základ. Nicméně strana zakázala Paroubkovi koketovat s myšlenkou velké koalice. Zdá se, že obě největší strany trpí poklesem koaličního potenciálu (jen to konstatuji, nehodnotím to).

Jediným pevným pilířem na naší politické scéně tak zůstává KSČM. Té se naopak koaliční potenciál utěšeně zvětšuje. Je to skutečná klidná síla. Je jednotná, otevřená spolupráci s ČSSD i se zelenými a trpělivě čeká, až jí celý tenhle cirkus spadne do klína. Její politici jsou profesionálové, i když zvláštního ražení. Proti sobě mají houf rozdováděných a nezodpovědných amatérů.

Bůh ochraňuj Českou republiku.

Lidové noviny 16. dubna 2007