ARCHIV

Již vzhůru, psanci této země!

Odbory v mladoboleslavské škodovce žádají pro zaměstnance vyšší mzdy a hodlají uspořádat tříhodinovou výstražnou stávku na podporu tohoto požadavku. K tomu se nedá říci ani popel, od toho jsou odbory na světě.

Stávka však bude mít jakýsi místní kolorit. Postaral se o něj škodovácký odborářský boss Jaroslav Povšík, který v sobě objevil básnickou žílu a složil k této příležitosti protestsong, jehož text pronikl na veřejnost. Kráčí tak ve stopách Eugèna Pottiera, autora proslulé písně, kterou cituji v titulku a jež nám coby neoficiální hymna zdejších rudých papalášů přes čtyřicet let pila krev.

Je přitom pozoruhodné, že vidění světa pana Povšíka, jak se v „protestsongu“ obráží, se od představ francouzského revolucionáře (revolucionář je jakási krajní varianta odborového aktivisty) zase až tolik neliší. Posuďte sami:

V budově, jíž se v Boleslavské Škodovce přezdívá „Pentagon“, sídlí nemakačenkové s bílými límečky. Mají horentní platy, služební auta a předstírají práci.

Hluboko dole ve výrobních halách se pinoží pracující. Živí ty darmožrouty a berou za to směšnou almužnu. (Podotýkám, že podle zlomyslných neúředních informací almužna obnáší bratru dvojnásobek toho, co jsem před odchodem do důchodu bral jako vysokoškolský učitel).

Teď už to ovšem nehodlají tak nechat a budou se rvát.

Zásadní otázka zní: myslí to pan Povšík úplně vážně? Dost o tom pochybuji. Přesvědčení, že manažeři bez pracujících jsou namydlení, kdežto pracující se bez manažerů docela dobře obejdou, se u nás prosadilo v roce 1948 a v následujících jednačtyřiceti letech se příliš neosvědčilo.

Druhá, pravděpodobnější možnost je, že pan Povšík „protestsong“ s tímto pojetím světa považuje jen za vhodný a neotřelý prostředek, jak dostat „masy do pohybu“ a vykázat odborářskou aktivitu. Být pracujícím, jemuž je píseň určena, měl bych v tom případě nepříjemný pocit, že mne pan Povšík považuje za idiota.

lidovky.cz 12. dubna 2007