ARCHIV

Velikonoční řádky

Nenapsal jsem zatím nic k Velikonocům. Byl to jakýsi nepříjemný dluh. Je to třeba, sluší se to. Nakonec mi poskytl inspiraci článek Daniela Kvasničky ze sobotních Lidových novin. Nechám stranou některé trochu legrační aspekty jeho textu – například zjevnou snahu vydávat vyčůrané kariéristy z vedení někdejšího Občanského fóra (později Občanského hnutí) za něco jako Ježíšovy učedníky.Zaujala mne jiná věc. Pan Kvasnička píše, že na Ježíšovi nebylo nic moc politického.

Přesněji řečeno, na Ježíšovi nebylo politického vůbec nic. Nebojoval proti římskému „establishmentu“ jako onen Barabáš, kterého si jeruzalémští místo něho vyžádali k omilostnění. „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ Pro Evangelia je podstatné, že Barabáš byl vrah. Pro revolucionáře, Barabášovy následovatele, a to i pro ty sametové, byl zase Ježíš kolaborant. Přitom tenhle jeho příkaz otevřel cestu k politice v dnešním slova smyslu. Vede od něho cesta ke středověkému oddělení duchovní a světské moci, a odtud k moderní liberální demokracii, jak se prosadila v osvícenství.

S tím za druhé souvisí: „Moje království není z tohoto světa“. To neznamená, že s tímto světem nemá nic společného. Prorůstá do něho, svým způsobem ho řídí pomocí lidí, které si přitáhlo. Ale jeho centrum není tady. Ostatně, respektujeme to všichni, křesťané i ateisté: to podstatné, co děláme, se řídí něčím, co je mimo nás - děláme to pro bližní a pro budoucnost.

A konečně: „Kámen, který stavitelé zavrhli, se stal kamenem úhelným“. Co si budeme povídat, na Velký pátek roku 33 n.l. byly Barabášovy „preference“ o hodně vyšší než ty Ježíšovy. Ježíšovi stoupenci nedokázali zabránit ani jeho zatčení, ani jeho ukřižování (Ježíš si to ani nepřál). Propadli depresi a rozprchli se. Petr ho třikrát zapřel. Zdálo se, že je všechno ztraceno.

Když někoho zabijí, neznamená to vůbec, že zabili i to, co vnesl do světa. Když někdo nezíská podporu hned, neznamená to, že ji nebude mít zítra, za rok nebo za sto let. To je naděje, velká a zavazující naděje. Není to tak, že by tu byla odjakživa a Ježíš by na ni svým osudem jen upozornil. Troufnu si tvrdit, že před ním nebyla. A tady cítím taky jakýsi dost podstatný rozdíl mezi křesťanstvím a Islámem.

Proto má smysl držet některé věci, i když jsou většině lidí docela lhostejné nebo dokonce odporné. A držet je pokud možno vytrvale, stůj co stůj.

Nebýt této naděje, dávno bych se na Události vykašlal. Ale protože tu je, ani mne to nehne.

8. dubna 2007