ARCHIV

Poprask kolem papeže

Tentokrát nejde o papeže současného, ale o zesnulého Jana Pavla II., o článek v úterním Die Welt online v rubrice satira (titul Jan Pavel II. způsobil ještě více zázraků, překlad přikládám) a o dva poněkud hysterické texty Luboše Palaty v sobotních Lidových novinách (Němci urazili „polského“ papeže, Německý humor).

Předem podotýkám:

Za prvé, nejsem žádným ctitelem zesnulého papeže, mám na to právo a nehodlám si ho nechat vzít. Vadí mi politické aspekty jeho soustavného omlouvání se nejrůznějším lidožroutům. Vedlo to k nesmírné devalvaci něčeho tak významného a úctyhodného jako je omluva. Potíž je v tom, že když se omluvíte člověku, který o tom, že je třeba se omlouvat, vůbec není přesvědčen a věří, že to, o co jde, není omluva, ale pomsta, dáváte mu jen další důvod k tomu se na vás mstít. (Z toho plyne, že něco jiného je česká omluva sudetským Němcům, která se ovšem nekonala, a něco jiného omluva Evropanů za křižácké války, kterou udělal zesnulý papež i za mne, aniž se mne ovšem předem dovolil).

Za druhé: ač jsem na rozdíl od pana Palaty věřící křesťan, mám k technice svatořečení obecně, k technice svatořečení zesnulého papeže zvlášť a vůbec ke kultu svatých tisíc a jednu výhradu. Pokud jde o případ uzdravené jeptišky, měl jsem velkou chuť doprovodit to náležitě opepřeným komentářem a neudělal jsem to jen proto, že se nechci de facto solidarizovat s těmi, kteří jsou zvyklí si u nás o katolíky pucovat boty tak, jako si je v předminulém století pucovali o Židy.

Obojí jak vidno vůbec nijak nesouvisí s Polskem, Poláky a mým vztahem k nim. Souvisí to s tím, že každý smrtelník je kritizovatelný.

A teď k samotnému textu. Jak se čtenář může přesvědčit, netýká se Poláků, a vlastně ani papeže. Pokud by se někdo měl urazit a dělat kravál, je to Vatikán. Počítám, že to neudělá, protože je to civilizovaná instituce a hlavně si na něco podobného už zvykl. Pan Palata píše, že je v textu papež označován za „nesympatického strace, který se stal slavným na internetových fórech díky takovým knížkám jako „Žádné upalování čarodějnic nikdy nebylo“ nebo „Osvětimí čili židovský spisek““. To je prosím, ještě větší výkon, než když kdysi prohlásil, že maďarské slovo „vacsora“ znamená česky „černý pes“. Jako nesympatický stařec je v textu označován nikoli zesnulý papež, nýbrž jakýsi Pater Aceto Balsamico, fiktivní figura, údajně člen komise pro papežovo svatořečení, jemu jsou také připisovány publikace o čarodějnících a publikace, která se nejmenuje „Osvětim, židovský spisek“, nýbrž „Osvícenství - židovské spiknutí“ (!!!). Jediné, v čem podle mého německý článek překračuje hranice dobrého vkusu, jsou přiložené fotografie a popisky k nim (kromě té první, s Castrem). Jsou dost stupidní. Dotýkají se ovšem Jana Pavla II., nikoli Polska nebo Poláků.

Nemohu si k tomu všemu odpustit pár poznámek. Především, polská urážlivost je nesmírně podobná té muslimské. Možná je ještě větší, protože nepředpokládám, že by v Polsku měli Jana Pavla II. přímo za proroka. Nedivil bych se, kdyby se v prestižních polských novinách zejména nad těmi obrázky pozastavil nějaký publicista. Dělat si legraci z těžce nemocného člověka není dvakrát slušné. Ale je to důvod k široce založené protiněmecké štvanici, do jejíhož čela se zjevně hodlá postavit prezident a ministryně zahraničí? A nemají Poláci sami máslo na hlavě? Kdo to kdysi uveřejnil fotografii, zobrazující prezidentku Svazu vyhnaných Eriku Steinbachovou, jak jede na kancléři Schröderovi? Němci to tenkrát vzali jako pitomý nápad jednoho polského média.

Za druhé: být panem Palatou, vůbec bych nemluvil o tom, že „Němci mají podivný zvyk utahovat si z jiných národů“. Je to totiž v Česku mluvení o provaze v domě oběšencově. Mám tisíc chutí připomenout panu Palatovi několik krajně zlomyslných českých anekdot na adresu Slováků (přestaly se vyskytovat až po rozdělení federace). Neudělám to jen proto, že se za ně stydím. Vysvětlovat tedy ten zvyk z „pocitu německé nadřazenosti, přežívající z doby nacismu“ je nejen hnusné, ale i od věci.

A konečně: mezititulek jednoho z Palatových článků zní „krade jako Polák“. Toto úsloví je v Německu známo spíše ve verzi „krade jako Čech“ a zaslouží si menší komentář. Úsloví je prastaré a v německém originále zní „er stiehlt wie ein Böhme“. Tedy nikoli „wie ein Tscheche“ což se dá vyložit tak, že jsou do tohoto celku kradoucích zahrnuti i naši bývalí sudetoněmečtí spoluobčané. Člověka to samozřejmě netěší, stejně jako Dány netěší, že mají v Čechách pověst notoráků a Vlámy, že jsou u nás považováni za flamendry. Má to jakýsi přídech kolektivní viny. Jenomže: všechno zlé může být k něčemu dobré: když se po pádu železné opony v sousedství našich hranic na rakouské a německé straně objevily v supermarketech pověstné nápisy „Češi nekrást tady“, nebyl to bohužel projev toho, že domorodci cítili svou nadřazenost z doby nacismu, ale proto, že se jim na regálech začalo v nebývalé míře ztrácet zboží a tu a tam se taky povedlo nějakého dobráka i s lupem přichytit. Mohli jsme se ovšem taky smrtelně urazit a Havel s Klausem a Zieleniecem se nám mohli postavit do čela. Důvod tu byl, bylo to nespravedlivé. Krade jen malá menšina (Čechů, Poláků) a ta si z podobných výzev nic nedělá. Někdy je ale lépe si uraženectví, mindráky a hysterii odpustit.

8. dubna 2007