ARCHIV

Jak konverzovat s muslimy

V těchto dnech přinesly noviny zprávu, že v centrále EU vznikl zárodek jakéhosi lexikonu pojmů (zatím je jich dvacet), jichž by se měli vyvarovat oficiální mluvčí Evropské komise i členských států Unie. Jde vesměs o výrazy, z nichž by se dalo soudit, že terorismus nějak souvisí s islámem. Na veřejnost zatím proniklo jen jedno nevhodné sousloví, „islámský terorismus“. Lexikon doporučuje je nahradit formulací „teroristé, kteří se nad únosnou míru zašťiťují islámem“. Skrovnost informace je dána tím, že slovník je tak říkajíc utajený, má sloužit jen „vnitřní komunikační strategii pro mluvčí“.A jeho smysl? „Pokud se teroristé snaží využít islámu při ospravedlňování svých činů, pak bychom to neměli zdůrazňovat“. Jde totiž o to, „podpořit umírněné muslimy, kteří jsou čím dál tím aktivnější a snaží se izolovat radikály, zneužívající islám a představující „vraždící okraj společnosti“.

Novinová informace vybízí hned k několika poznámkám. Sousloví „teroristé, kteří se nad únosnou míru zaštiťují islámem“ vzbuzuje dojem, že existují teroristé, kteří se zašťiťují islámem v únosné míře, a že problém vzniká až tehdy, když se ta únosná míra překročí. Přitom návrh není dokonalý a dal by se dál vylepšovat. Např. proč hovořit zrovna jen o islámu? Mluvme o „náboženství“ obecně! A taky bychom měli zohlednit skutečnost, že není terorista jako terorista, i mezi nimi jsou umírnění, kteří si zasluhují podpory proti radikálům. Mluvme tedy raději o „bojovnících“. Výsledná formulace by zněla: „bojovníci, kteří se nad únosnou míru zaštiťují náboženstvím“ a je skoro dokonalá. Nikoho se nedotkne, protože nikdo nebude vědět, o čem je řeč.

Také v neveřejnosti a závaznosti příručky není Brusel důsledný. Mělo by se počítat s tím, že do budoucna budou její návrhy závazné i pro novináře všeobecně a nakonec pro všechny občany EU. Zároveň, aby byla zachována občanská rovnost, by však měla zůstat utajena úplně všem, tedy i mluvčím EK. Tím by se významně posílil vklad George Orwella do základů EU.

Představy odpovědných činitelů z Bruselu o taktice a ohleduplnosti ve mně vyvolávají vzpomínky na mládí. V šedesátých letech minulého století byli intelektuálové na západě posedlí myšlenkou „dialogu s marxismem“, rozuměj se stalinismem. Taky si všimli, že za železnou oponou existují stalinisté umírnění, snažící se omezit militantní radikály, a chtěli je podpořit. Čeho si nevšimli, bylo to, že tam existují taky takoví, co stalinisty a marxisty vůbec nejsou. Je to pochopitelné: když přijedete do exotické země, nezaujmou vás tolik ti, co chodí po dvou a mluví. Daleko větší atrakcí jsou ti, co jsou chlupatí od hlavy k patě, lezou po stromech a koušou, a přesto mluví.

Dovedou si pánové z Bruselu představit, že v islámských zemích existují i lidé, kteří v přitažlivosti islámu pro teroristy cítí problém, chtěli by s tím něco dělat a zaslouží si podporu? A kteří v konfrontaci s bruselským úsilím o šroubované výrazivo, jež se pokud možno nikoho nedotkne, budou mít oprávněný dojem, že jsou považováni za idioty? Ostatně kdo se chce urazit, urazí se, i kdybychom si jazyk vykroutili.

Lidovky.cz, 5. dubna 2007